Tomuhle já říkám projevit skutečné vlastenectví, pane Okamuro!

Tak pan Okamura volá opět všechny vlastence do zbraně. Škoda jen, že hlásání nenávistných a matoucích hesel nemá s vlastenectvím nic společného. Srovnám-li vaše pořvávání s krásnou sobotní iniciativou, mám o lásce k vlasti jasno.

Jak jistě mnozí ví, blíží se nám 14. květen a u Muzea má proběhnout "Megademonstrace ke dni vlastenectví" pořádána naším největším vlastencem Tomiem Okamurou. Velikým to bojovníkem za naši kulturu, bojovníkem proti stánkům s kebaby a zastáncem tradičních českých pokrmů a výrobků. To, že hned vedle toho provozuje největší prodejnu japonského zboží v České republice, jak jí sám alespoň v úvodu na jejich stránkách vyzdvihuje, je jen nepatrný detail. I když možná tím "Svůj boj" za tradiční českou kulturu chce jen podtrhnout.

Jak sám ve videovlozích pak svolává "Přijďte na den vlastenectví na megademonstraci proti islamizaci naší země." A já, ač s multikulturalismem, islamizací Evropy ani migrační politikou Frau Merkel nesouhlasím, si říkám, co má odpor k migraci či politický postoj společného s vlastenectvím? Já myslím, že vůbec nic. Ostatně tyhle poslední dobou omývané teze, "kdo souhlasí s tím a tím, nebo nesouhlasí s tímhle, ten je vlastizrádce a kolaborant" mi zavání až příliš bývalými režimy. A budete se divit, tyhle fráze používají i, a snad právě, ti blogeři a politici, jež se dnes veřejně hlásí zároveň k snad největším bojovníkům proti komunismu a všem dalším totalitním režimům.

Ono chce-li člověk vlastenčit a hájit své tradice, ať tak skutečně činí. Ať se drží svých tradic. Ať se hlásí ke své vlasti a to pokud možno i mimo mistrovství světa v hokeji. Vítejme hosty chlebem a solí, poznávejme krásy naší přírody, buďme všichni hrdými Sokoly a dodržujme vskutku naše tradice. Pak můžeme skutečně mluvit o hrdém národu a krásné vlasti. A budeme-li doopravdy lpět na našich tradicích a vážit si naši země a kultury, hrdě se hlásit k naší historii, pak se není třeba bát přijmout třebas i pár mohamedánů. Poněvadž vybudujeme-li skutečně krásnou a kulturně bohatou zemi, shledávám nemožným, aby se naši "hosté" nepřizpůsobili. Vždyť i z mnohých Němců jsme nadělali poslušné a hrdé Čechy.

Avšak děje se tak? Nikoli! Všichni jsme jednolitou masou nerozlišitelnou od jiných národů Evropy, dokud nepromluvíme mateřským jazykem. Český člověk raději prosedí večer u televize či počítače, než by vyšel ven mezi lidi a pokusil se vymyslet, jak svůj kraj zkrášlit a obohatit. Všichni si asi myslí, že ten rozkvět tady přijde sám od sebe, zatímco oni budou brblat, jak to tady vypadá. A dokud se lidé nad tím nezamyslí a nezačnou něco dělat, nezačnou k této zemi skutečně něco cítit, zůstává ono vlastenectví jen prázdné slovo, a vaše demonstrace jen běsněním, aby vás tu nikdo další v tomto úpadku neotravoval. A to ať vás pak snad raději i ten Alláh schvátí.

Takže co se bude dít na "Den vlastenectví" vážení a milí? Projeví se nějak vaše skutečná láska a cit k vlasti? Nebo budete raději někde hulákat "my vás tady nechceme!"
Obávám se, že odpověď znám již teď. V Praze se sejdou rádoby vlastenci nic netušící o tom, co Hus kázal a zač legie bojovali. Pořvou si "Čechy Čechům", jako kdyby chtěli říci "na Moravu a Slezsko nasrat, přinejhorším ty čmoudy naženeme k nim." Zamávají si nejrůznějšími vlajkami od vlajky naší republiky, přes vlajky IVČRN až po vlajky Doněcké lidové republiky a Ruské federace, a poté, cítíce se hrdými Čechy, si půjdou sednout domů k televizi, aby koukli na nějaký ten americký film nebo seriál. I když pravda, kdyby hrál hokej, pustí si ten a zůstali by vlastenci o šedesát minut hracího času déle.

A tu mě napadá otázka, vy vlastenci, kde jste byli v sobotu večer? To totiž lidé cítící se vlastenci, ne pro svůj postoj k migraci nebo k politice, ale vskutku si vážící této země, předků a historie, přišli s iniciativou světla nad bunkry. V hlavě jedné ostravské osoby se totiž zrodil nápad, aby v předvečer výročí pádu Hitlerovy rozpínavé říše zazářila světla nad našimi pevnostmi. A ač byla tato myšlenka jen pár dní stará, nakonec se našli nadšenci, kteří se připojili, vskutku po celé Republice a dokonce i na Slovensku. A bylo opravdu úžasné vidět, jak lidé po celé zemi dokáží najednou spolupracovat. Během pár dní či hodin obešli pevnosti, vybrali si místa, nakoupili svítidla, kontaktovali se mezi sebou, kontaktovali historická muzea, dobrovolné hasiče i kluby vojenské historie, dohodli si odvozy mezi sebou, a udělali zkrátka vše proto, aby vše klaplo a 7. 5. 2016 ve 21:00 zůstalo neosvětleno pokud možno co nejméně pevností. Dokonce během této krátké doby vznikly i tabulky s označením každé pevnosti, kde se zapisovali lidé, kteří se o rozzáření té či oné postarají. Veliký dík pak za to patří Marku Pietoňovi, který byl jiskrou, jež zažehla ten oheň v srdcích nás ostatních, postaral se tak o co nejzdárnější průběh akce.

Ano, chápu, mnozí jste o tom nevěděli, můžete namítat. A stejně tak si nyní můžete říct, co já se co stavím do role soudce, co je správné a co nikoli. To v žádném případě nečiním. Avšak posuďte sami! Není to alespoň krásné, když takto lidé po celé zemi spolupracují, aniž by se kdykoli předtím viděli. Když se tak rychle zmobilizují, aby všichni ve stejný čas stáli na některém z historických míst naší země a vzdali čest předkům, aby posvítili vzhůru baterkou či svítilnou, zapálili louči či svíčku nebo odpálili ohňostroj či světlici a zamávali naší krásnou vlajkou? Můžeme snad v posledních letech zaznamenat krásnější projev úcty k vlasti?

Jeví se sice až paradoxní, že největší ohlas měla akce u Prajzů, vnuků synků od Wehrmachtu na území mezi řekou Opavou a Polskem, abych to aspoň trošičku přiblížil. I přesto se však našli lidé, kteří tuto akci podpořili na Moravě, v Čechách ale dokonce i na Slovensku. Pár lidí se objevilo na pražské čáře, někdo u Berouna, další nedaleko Kladna a já kousek od Karlštejna. Taktéž vím i o lidech, kteří akci podpořili od Stříbra v západních Čechách nebo z Jeseníků.

Ač jsem zde byl osamocen a od nejbližší další pevnosti mě dělil kilometr a půl lesa, sám jsem si nepřipadal. Věděl jsem, že po celé zemi jsou se mnou desítky dalších, kteří v úctě a pokoře k zemi činí totéž. Jsem rád, že jsem se tohoto nultého ročníku zúčastnil a věřím, že takové spontánní akce jsou daleko větším projevem lásky k vlasti, než nějaké bezduché pořvávání nenávistných hesel někde na náměstí. Snad se ujme nápad udělat z této události tradici k výročí mobilizace, jak mnozí navrhují do budoucna. Už teď se vynořují samé lepší nápady, jak o akci do budoucna informovat co nejvíce lidí a jak ji na napříště zdokonalit. Připočtu-li i iniciativu vojenských klubů, které se samy, a letos i bez podpory města, rozhodly narychlo uspořádat a zorganizovat historickou projížďku Plzní ke dni vítězství, vidím plamínek naděje.

Lidé si skutečně zjevně začali uvědomovat, že není důležité, kdo koho volí, jak se staví k migraci a už vůbec ne, kdo sedí v Praze či na hradě. Uvědomují si, že projevit lásku k vlasti a vlastní historii lze i bez politických garnitur a otázek. Stačí mít dobré nápady a chuť k účasti a organizaci. Není k tomu zapotřebí podpora žádných politických hejkalů, rádoby neziskovek ani obrovského finančního zázemí. Naprosto postačí uvědomělí lidé plni odhodlání. Lidé, kteří těch pár korun na takovou akci z kapsy klidně vytáhnou. Lidé, kteří se neptají "A co z toho budu mít já?" Odpovím vám! Skutečně dobrý a hřejivý pocit. Začne-li podobných iniciativ prostých lidí k významným dnům historie přibývat, začnou-li se lidé scházet a pořádat třebas i poutě na významná místa naší země, věřím, že se nám začne blýskat na lepší a mnohem krásnější časy.

Lokalita: Pražská čára - A4/17
Autor: Lukáš Černý
Zdroj: 7. května - světla nad bunkry ČR

Krásně akci podpořili i kluci a holky od Starého Města: