Když se historie opakuje, a my s tím nic moc nezmůžeme

Puč v Turecku byl zažehnán a západ tleská a blahopřeje Erdoganovi. Uvědomuje si však, že tleská na pohřbu demokratického Turecka. Že byl Erdogan demokraticky zvolen? Ale to byl přeci Adolf Hitler kdysi také.

Události, k nimž došlo v noci na sobotu, neočekával snad nikdo. Zpráva, že část turecké armády se pokusila provést státní převrat, obletěla v cukuletu svět. A v okamžité reakci na to chodila vyjádření představitelů jednotlivých zemí. Všichni do jednoho vyjadřovali podporu tureckému prezidentovi a mluvili o nutnosti zachování demokracie v této části světa. Jako přes kopírák a jako by to snad dostali befelem.

Mluvíme-li však o demokracii v Turecku, máme na mysli ten stále autokratičtější režim, při kterém jsou potlačována práva menšin a zavíráni novináři? Já vím, bojujeme za svobodu slova, ale pouze v Rusku. A to, že nyní bylo zbaveno funkce hned 2700 soudců, je také zcela v pořádku? Vždyť Polsku jsme chtěli za změnu zákona o ústavním soudu odebrat hlasovací práva v rámci Unie a mluvili jsme odklonu od právního státu k diktatuře.

Ostatně člověk by dnes už pomalu potřeboval nějakou příručku, aby věděl, co má chápat jako demokracii a co ne. Zatím se to jeví tak, že vše záleží spíše na zeměpisné poloze. Zatímco v Libyi a Sýrii bylo vždy právo na straně rebelů, tak nyní jsou právě vzbouřenci ti špatní? A že byl Erdogan před lety demokraticky zvolen? To ale Porošenko na Ukrajině přeci taky! Tak co tedy v tomto kontrastu ospravedlňuje Majdan?

V souvislosti s provedeným pučem vychází však naštěstí i kritické články a poukazují na tureckou cestu k autokracii či přímo islámské teokracii. A stejně tak kde kdo nyní poukazuje na roli turecké armády od konce první světové. Vždy byla ochráncem demokratického směřování země a sekulárního státu. A po předchozích 4 převratech vždy vrátila zemi na demokratickou kolej. Stejně tak ihned po převratu vyšel na aktuálně.cz rozhovor s vojákem, který dříve v Turecku v rámci NATO sloužil, a na morálku turecké armády si nemohl stěžovat. Dokonce i tuto úlohu armády v dějinách Turecka, pokud mne paměť nešálí, zmiňoval. Takže co je nyní špatně? Co z pučistů činí nedemokratické uzurpátory moci? Že po předchozích rozsáhlých čistkách v armádě, kdy byla většina důstojnictva nahrazena Erdoganovými lidmi, se na převrat zmoha jen zbývající hrstka? 

Jeden můj turecký kolega se měl dokonce vyjádřit, že si myslí, že to uspořádal Erdogan osobně, aby upevnil svou moc. A ten amatérismus, s jakým byl převrat proveden i kroky po něm následující, by tomu i nasvědčovaly. Proč jinak nejprve nezpacifikovali Erdogana a jeho lidi?

Takže chtěl mít Erdogan prostě jen záminku vyčistit zbytek země od svých odpůrců a opozice? Jednali pučisté jen proto, že jim nic jiného už nezbývalo? Nebo co se přesně stalo? To se asi nikdy nedozvíme. Jedno je však jisté. Erdogan nyní posílí. Po čistkách v soudnictví budou následovat i čistky v armádě, Země dostane nové islámské vedení zcela pevně stojící za svým vůdcem a Erdoganova moc už jen poroste, až se z něj stane neomezený vládce. A co je na tom nejhorší. Vše to bude skutečně vůlí tamního lidu.

Velice zajímavě byla situace popsána v článku na svobodném fóru, který sdílel na svém profilu europoslanec Jaromír Štětina:

"Podívejme se na důsledky. Prvním bude vyčištění důstojnického sboru turecké armády, soudnictví a ztráta jejich statutu strážců sekulárního státu. Dostanou islámské vedení a pevně se postaví za svého vůdce. Tím Turecko přestane hrát západní mimikry a potvrdí, že je islámskou zemí."

"Turecko, jaké chtěl Mustafa Kemal, zemřelo 16. července 2016."

"Co bude následovat? Erdogan bude triumfovat. Doma se z něj stane sultán bez opozice, dostane volné ruce při zúčtování se všemi nepohodlnými, včetně Kurdů. Vůči Evropě bude tvrdit – a bude mít pravdu – že reprezentuje demokratickou vůli země. To, že tato vůle je vůči západu nepřátelská, je fakt, který západnímu světu marně vysvětloval už Husní Mubarak, či Muammar Kaddáfí."

V souvislosti s tím pak připojuji i vyjádření Karla Schwarzenberga, které nyní vyvěsil na svém facebookovém profilu:

V mnohých komentářích se psalo, jak byl puč v Turecku amatérsky provedený. Možná. Existuje ale i druhý názor. Že to byl naopak puč vskutku zdařilý. Otázkou vždycky je, kdo takový státní převrat zinscenuje. Ale je nápadné, že čtrnáct dní před tímto státním převratem se prezident Erdogan smířil s prezidentem Putinem, narovnal tak vztahy s Ruskem a též vyslal signál, že netrvá na tom, aby prezident Asad byl na jeho jižní hranici opravdu odstraněn. Tudíž nemusel mít obavy, že by mu z těchto stran hrozilo nějaké nebezpečí. Pak prohlásil, že plánuje čistku v armádě. Toho se turečtí důstojníci, potom co během posledních let zažili rozsáhlé zatýkání generálů a dalších vysokých představitelů turecké armády, pochopitelně velice obávali. A může být, že někteří z nich rokovali o tom, co by se s tím dalo udělat. A rovněž nevylučuji, že se objevil našeptávač a řekl: „Udělejte konečně něco, než zavře i vás samotné.“ Vše bylo ovšem připraveno tak, že to nemohlo mít naději na úspěch. Výsledek je, že údajný puč armády byl ve velmi krátké době potlačen. Nicméně prezidentu Erdoganovi se otevřela možnost nabýt úplné moci nad Tureckem a opozici tímto zcela zásadně oslabil. A už prohlásil, že čistky budou dále probíhat a nastanou změny v institucích. Jsou zatýkáni nejenom důstojníci a policisté, ale i soudci, podle posledních zpráv je jich již více než šest tisíc. Ať bylo pozadí těchto událostí jakékoli, jednoznačné je, že celá tato akce vyzněla zcela ve prospěch prezidenta Erdogana, který je teď opravdu pánem Turecka, a jediná věrohodná opozice je naprosto ochromena. Zvláštní, ne? Z tohoto hlediska se to tedy zdá jako perfektně provedený puč.
 

Nezbývá tedy než konstatovat, že našim politikům asi nic jiného než blahopřát Erdoganovi nezbývalo. Bohužel však tleskají na pohřbu turecké demokracie. Zamyslete se tedy pak ale především prosím, že i Adolf Hitler byl do čela Německa zvolen zcela demokraticky. A i jemu demokraté ze západu neustále ustupovali. Spolupráci s Německem jaksi považovali za lepší východisko, nežli spolupracovat se Stalinovým sovětským Ruskem, které volalo po vytvoření koalice proti nacismu. A tak se stalo, že Adolf Hitler i přes Versailleskou smlouvu vyzbrojil, že anektoval Rakousko a dostal i sudety. Po té už mu stačilo v předvečer války jen přesvědčit Stalina, jak je pro něj výhodné uzavřít pakt o neútočení a další světová katastrofa mohla započít.

Proč to vše zmiňuji? I nyní se pokoušíte všemožně Turecku ustupovat dámy a pánové a mnohé věci raději nevidíte. A jak to vyjádřil v jednom dávném rozhovoru Karel Schwarzenberg, necháváme se Tureckem jednoduše řečenovydírat. Posíláme miliony na sem tam nějaký ten postavený stan pro nějakého toho uprchlíka. Jsme ochotni umožnit turkům volný přístup na kontinent. A dokonce nám už ani není blbé stíhat německé komiky jen za to, že Erdogana zesměšňují či kritizují. 

A chcete další srovnání s událostmi předválečnými? Zrovna nedávno o tom byl pěkný rozhovor s historikem Jindřichem Markem na aktuálně.cz. Občanská válka v Sýrii a občanská válka ve Španělsku. Tam, kde dnes stojí islamisté od IS, tam stáli fašisté ve Španělsku. A stejně jako fašisté ve Španělsku měli podporu z Německa, tak i Erdoganová spolupráce s IS přestala už dávno být pouhou konspirací. Vždyť ani nechtěl povolit svým spojencům z NATO vzlétat z turecké půdy. A tak jako dnes rusové, tak i tehdy se do tamních bojů zamíchali sověti. A stejně tak si zde velmoci odzkoušeli novou taktiku i zbraně. 

Takže abychom se nedivili, až se historie bude opakovat. Jen na jiném místě. Nebuďme tedy moc překvapeni, až Edogan stane v čele Turecka coby novodobý sultán, podmaní si území zabraná IS a začne budovat svou osmanskou říši. Mít proti sobě z ničeho nic otočenou druhou největší armádu v alianci a snad největší na kontinentu by asi nebylo zrovna pěkné překvapení. A všimněte si, jak se nyní Erdogan snaží udobřit si báťušku Putina. Abychom naší ignorace Vladimíra Putina v jeho volání po vytvoření koalice proti islámskému radikalismu a teroru nelitovali, až dojde k uzavření nějakého dalšího paktu.

Ano, můžu se mýlit. A rád bych se mýlili. Dokonce si nedovoluji ani tvrdit, že se věci tímto směrem budou ubírat. Ona podobnost s událostmi 30. let 20. století je však vskutku děsivá. A my tentokrát bohužel nemáme k dispozici osvícené autority, jako byli tatíček Masaryk či Čapek, nebo moudré klauny Voskovce a Wericha, kteří by už dávno bili na poplach. Poněvadž pilíře světa se v posledních měsících doslova otřásají.