A co když jsme tu Mnichovskou dohodu prostě jen špatně pochopili?

V noci z 29. na 30. září 1938 byla podepsána nechvalně známá Mnichovská dohoda. Velmoci se tak dopustily zrady, která zlomila páteř národa. Takto bývá na Mnichov pohlíženo nejčastěji. Co když to však bylo přeci jen trošičku jinak.

Mnichovská dohoda. Smlouva, která znemožnila Československu bránit se nacistickému Německu v roce 1938. Černý den naši novodobé historie. Noc, kdy pouhý cár papíru zlámal páteř českého národa. Všichni, na které jsme tenkrát spoléhali, kterým jsme pevně věřili, nás tenkrát opustili. Na vzdory našemu odhodlání bojovat za naši svobodu a za zemi nám předky zděděnou, jsme byli předhozeni Německu napospas. Někteří zůstali západu nadále věrni, jiní mu přestali věřit a začali se obracet na východ. Našli se však i takoví, u kterých se začali projevovat sympatie k Hitlerovi. České země tak v důsledku Mnichova ztratili 25% území a staly se života neschopnými, jak se uvádí v knize Stanislava Motla Válka před válkou. Léta budované pevnosti se z ničeho nic ocitly v rukou našich nepřátel.
"Utrpěli jsme ničím nezmenšenou porážku a během doby roků, ne-li měsíců, bude Československo pohlceno německou říší." měl předpovědět již začátkem října Churchill. I přesto však mnozí slepě věřili, že válka je zažehnána. Taková pitomost. Vždyť hned v první kapitole Mein Kampfu Hitler píše v tom smyslu, že německý národ musí být sjednocen, i kdyby ho to mělo přivést do sociálních problémů a až po té může začít rozšiřovat svůj životní prostor. 

"Mám dojem, že ty události konce třicátých let přerostly v jakousi nemoc. Zhoubnou nemoc. A tahle nemoc zachvátila organismus našeho národa.Týká se to do jisté míry i těch, co z nás tenkrát udělali obětního beránka. Porážkou nacistického Německa se možná postup téhle nemoci zpomalil, možná i na čas zastavil. Jenomže stále v nás zůstává. A může být jen otázkou času, kdy začne znovu takzvaně metastázovat. Je to hlavně nemoc duše. Málokdo si totiž uvědomuje, že to, co vyvrcholilo na podzim osmatřicátého v Mnichově, ovlivnilo nejenom nás, co jsme v té době žili, ale ovlivňuje to další generace. A to, co tehdejší údajně civilizovaný svět dopustil, se nám neustále vrací. A mstí. Věřte, není to zapomenutá kapitola. Ani v nejmenším. Zkuste se nad tím trochu zamyslet." vzpomíná novinář Jiří Mucha v knize Stanislava Motla Válka před válkou.
"Beneš ("slabý člověk, dobrý sekretář, jinak nic") svým chováním v časech mnichovské krize rozhodl, a to nejspíš definitivně, pro malost, protože v budoucím světě budou mít malí stále méně příležitostí jednat, a tím eventuálně vykonat něco velikého na poli dějin." píše zase Patočka v knize - Co jsou Češi?
Jako by měli oba pravdu. Téměř neustále se oháníme Mnichovem a naší malostí. Když se nám to hodí, přenecháváme zodpovědnost na velmocech. Jakmile se nám však jejich rozhodování nelíbí, opět se oháníme slovy jako například "Bruselský diktát". Stejně tak stále častěji nabývám dojmu, že na prezidenta Beneše, coby slabého sekretáře, zbabělce a vlastizrádce, nahlíží stále mnoho lidí. Především v posledním měsíci jsem se nelibých vyjádření na adresu prezidenta Beneše dočetl víc než dost.

Lhal bych, kdybych nenapsal, že i já na Mnichovskou dohodu dlouho nepohlížel jinak, než v liniích zažitých mýtů. Pak ovšem přišel zlom. Bylo tomu v zimě, kdy jsem narazil na seriál České století. A po shlédnutí dílu Den po Mnichovu mi blesklo hlavou "Pokouší-li se tvůrci pořadu o skutečnou rekonstrukci politických událostí, co když to bylo trošičku jinak? Co když to měl Beneš celé od začátku dobře promyšlené? Co když jako správný šachista plánoval své tahy na dlouho dopředu?" Po shlédnutí dalšího dílu Kulka pro Heydrycha, kde se Beneš snaží, aby se po válce opět zrodilo nové Československo ze zahraničí, jsem byl v tomto postoji utvrzen.

Dnes jsou tomu asi dva měsíce, co jsem narazil na rozhovor s režisérem Petrem Zelenkou v DVTV o jeho filmu Ztraceni v Mnichově. Když jsem tak poslouchal, pochopil jsem, že pan Zelenka o tom bude mít asi dost načteno a jeho pohled na tyto neblahé události se mi i dost zamlouval. Po pár týdnech jsem si tedy film sehnal a shlédnul. V jeho závěru přišla v celku šokující scéna vycházející z práce Jana Tesaře "Mnichovský komplex" poskytující naprosto nový pohled na Mnichovskou dohodu. Po shlédnutí filmu následovala bezesná noc, kdy mi docházelo, jak to vše do sebe zapadá. Vzpomínal jsem na dokumenty, které jsem již dříve viděl, na články, které jsem dříve četl. V následujících dnech jsem začal sám pátrat po informacích v dalších článcích a dokumentech, ale projížděl i to, co jsem již jednou viděl. Okamžitě jsem si objednal knihu Jana Tesaře - Mnichovský komplex, ke které se však dřív jak v listopadu po návratu z Rakouska nedostanu. Začal jsem však okamžitě číst jinou knihu z tohoto období. V rozhovoru s historikem Petrem Kouralem, který se dle všeho taktéž přiklání k tomuto pohledu na Mnichov, jsem pak narazil na v celku objektivní film Jana Němce z roku 1988 Mír podle Mnichovské dohody, který taktéž podává celkem kritický pohled na Mnichovskou dohodu. Ten jsem bohužel nenalezl, ale narazil jsem nad další dle mého soudu objektivní film vycházející z autentických citátů historických osob - "Dny zrady". I zde je možné si všimnout mnohých faktů, které budou níže uvedeny. 
Můj pohled na Mnichov se tak za ten krátký čas úplně změnil. Je však až neuvěřitelné, že i články a dokumenty, které níže uvedené informace zmiňují, stále nahlíží na Mnichov v liniích zažitých mýtů. Zřejmě jsme si zvykli na Mnichov nahlížet jako na sprostou zradu a jinak nás o něm snad ani přemýšlet nenapadne. 

Tvůrci filmu "Ztraceni v Mnichove" zde přichází z velice odvážnou myšlenkou, že vše, co se v roce 1938 odehrálo, bylo spíše skvělou diplomatickou hrou Edvarda Beneše. Ten předpokládal, že válka vypukne tak jako tak a že ji Německo nakonec prohraje tak, jako každý, kdo se s ním spojí. Do té doby však dle jeho plánu Československo nesmí přestat existovat a ani se stát spojencem Německa. Proto prezident Beneš, zjevně přesvědčený o pasivitě západu v blížící se válce, ale zároveň uvědomující si naše mezinárodní závazky, rozjede na pozadí diplomatickou hru, kdy Francii tajně nabízí odstoupení pohraničních oblastí - dle jednoho z dílů historie.cs byl ochotný vzdát se oblastí před pevnostmi a vzhledem k tomu, že vláda kapitulovala už předem na obranu oblastí s výraznou německou menšinou, tak například na západě se nejedná o vůbec malé území. 

Je například zajímavé, že i tolik proklínaná wikipedie přináší v článku o Mnichově v tomto směru docela zajímavé informace. Dne 15. 9. 1938 totiž Beneš pověřuje ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase tajným posláním s osmibodovým plánem o předání Sudet. V instrukci pak Beneš sděluje:
1) Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech
2) Neříci, že to pochází ode mne
3) Neříci to Osuskému a žádat, aby s ním o tom nebylo mluveno
4) Tyto papíry zničit
Naskýtá se tedy otázka, proč tak činil? Proč takto manévroval? A proč již dlouho dopředu plánoval předání pohraničí bez boje? Ze strachu? Nebo z prozřetelnosti?
Myslím si, že odpověď je nasnadě. Prezident Beneš si zjevně již dlouho uvědomoval, jaká nechuť k válce na západě vládne. A po zkušenostech a hrůzách první světové je to ostatně i pochopitelné. Mnozí se zjevně jaksi mylně dodnes domnívají, že došlo z ničeho nic k jakémusi obratu právě v noci z 29. na 30. září. Přitom odpor k válce byl skutečně již dlouhodobě citelný. Vždyť od konce války zde byla snaha zamezit dalšímu konfliktu. 

Vzpomeňme nyní například i na telegram Jana Masaryka z Londýna ze dne 28. dubna 1938, v němž referuje o schůzce britského ministra války se zástupci tisku USA, kde vyslovil názor na zahraničně politickou situaci:
"Britský ministr války vylíčil dnes přísně důvěrně vedoucím zástupcům tisku USA svůj názor na zahraničně politickou situaci. O Československu mluvil velmi pesimisticky. Nic prý nezachrání Československo před německým panstvím dosažitelným snad i bez přímé invaze. Doslovně řekl: Osud Československa je zpečetěn. Německo se ve střední Evropě nažere dříve, než se mu postaví západ na odpor novou válkou. Než prý se státy demokratické rozhodnou k odporu, budou vtěleny do německé říše minority Československa a jinde. Až přesáhne německá útočnost rámec Evropy směrem do zámoří, nastane válka. Československo se prý nemůže bránit pro odkrytou hranici jižní a Francie a SSSR prý nemohou intervenovat."
Vzpomínám i na článek z časopisu II. světová, který jsem nakonec i náhodou našel založený v knize Mein Kampf. Právě tady se můžeme dočíst o sovětských plánech z roku 1937, kdy sovětské vedení počítalo s Německem a Polskem v roli nepřátel a naší republikou jako spojencem. Zcela překvapivě však počítalo s pasivním postojem spojenecké Francie. Možná chci nyní vidět v prezidentu Benešovi až příliš velikého hráče, ale co když počítal s vícero možnostmi a pokoušel se už tenkrát zařídit, abychom měli krytá záda i v případě, že Francie do toho s námi nepůjde a válce se stejně nevyhneme?

V této souvislosti se zcela určitě oplatí připomenout jeden z dílů historie.cs, který bych možná doporučil i shlédnout celý. Faktů poukazující na zde jmenované souvislosti se zde totiž objevuje víc než dost. Jak by vypadala pomoc Francie? Tak, že by Francouzi vyvedli své jednotky na Maginitovu linii? Pokud naše plány skutečně počítali s tím, že my v ústupových bojích udržíme bojeschopnou armádu do doby, než nastoupí spojenci, a po té se pokusíme o výpad, jako se o tom mluví právě v tomto díle historie.cs, jak by nám Francouzi postávající na vlastních hranicích pomohli? Neztrácí tato taktika smysl? Vždyť všichni víme, jak to vypadalo po té, co Británie a Francie vyhlásili válku Německu po napadení Polska. Vycházejíc ze zkušeností první světové války obsadili Maginotovu linii, do které vkládali veškeré naděje, a s výjimkou krátkého vpádu do Sárska se ani nepokoušeli o žádnou větší ofenzívu.

Taktéž bychom se měli zamyslet nad tím, že aby byla naše taktika funkční, bylo potřeba dosáhnout přátelského nebo přátelsky neutrálního postoje Polska a Maďarska. Opět se můžu odvolat právě na historii.cs. Jak víme, i ti si však brousili zuby na naše území a tak naše bojeschopná a odhodlaná armáda roztroušena po našich hranicích se měnila spíše v jakousi tenkou nitku, která měla udržet lavinu.  K tomu ke všemu povstání v pohraničích mohla přerůst v jakousi obdobu občanské války, což by nám taky moc nepomohlo.

Co se tolik diskutované sovětské pomoci týče, samozřejmě se naskýtá otázka, co by nás to stálo. A stejně tak je potřeba zamýšlet se nad její proveditelností. Především se však domnívám, že v té době o ni prezident Beneš již nestál a to z důvodu, že pro západ byl tenkrát Bolševik mnohem větším nepřítelem, než Hitler. Například v již jednou zmiňovaném dokumentu Mnichov 1938 o tom od zhruba 10. minuty hovoří tehdejší ministr a člen politické sedmy František Ježek. Sám zde cituje prezidenta Beneše, který měl říci: "Dnes je západ tak protibolševicky zfanatizován, že by byl třeba i ochoten táhnout přes trosky zničeného Československa proti Sovětskému svazu."  Podobně se vlastně vyjádřil prezident Beneš i v závěru již jednou zmiňovaného filmu Dny zrady, který je snad i jakousi historickou rekonstrukcí. Když Klement Gottwald naléhá, aby byl o pomoc požádán Sovětský svaz, Beneš odpoví: "To nemohu udělat. Celý západní svět by viděl, že Hitler má pravdu, když označuje Československo za nástroj bolševizace Evropy a obrátili by se proti nám. Ze strachu před komunismem půjdou Francouzi a Angličané s nacisty." 

V tomto postoji západních mocností mě pak utvrzuje i kniha Laurence Reese "Druhá světová válka, za zavřenými dveřmi - Stalin, Nacisté a Západ", která se hned v úvodu zabývá příčinami paktu Ribbentrop-Molotov. Jak z kapitoly vyplývá, západu byla opravdu bližší spolupráce s Hitlerem. Vzpomeňme tedy opět slova Františka Ježka, který vzpomíná na zprávy z Moskvy, že pokud Francie do války proti Německu nepůjde, bude muset Sovětský svaz prvně myslet na vlastní bezpečnost, a tak nám sice pomůže materiálně, ale nebude moct okamžitě přitáhnout. Pokud na západě tedy opravdu převládali takové postoje, a kdo jiný, než bývalý zpravodaj a ministr zahraničí Beneš to měl vědět, zdá se zcela logické, proč nechtěl, aby válka začala za takových okolností. Obzvláště pokud předpokládal, že k porážce Německa je zapotřebí všech spojenců.
O tom, že Beneš Mnichov "přijal", neboť čekal, že k válce dojde záhy za jiné mezinárodní situace, vypovídal i jeho osobní tajemník doktor Prokop Drtina zhruba v 18. minutě dokumentu Mnichov 1938. V tomto předpokladu mě pak dále utvrzují Benešova slova z období války, která se ke mě dostala dík spolku Vlastenci 3.září - v den výročí úmrtí prezidenta Beneše:
"Od roku 1934 jsem tu dnešní válku očekával. Byl jsem si jist, že ji Hitler a Mussolini vyvolají. Neodvolám tudíž nic, ze své zahraniční politiky, jíž jsem v posledních letech dělal a hájil. V roce 1938 jsem na jejich základech chtěl vojensky hájit Československo, ale i ostatní demokratickou Evropu. Celý průběh této války dal za pravdu oné, demokracii až k smrti věrné politice, kterou Československo hájilo."

V těchto souvislostech se mi naskýtá i zcela nový pohled na telegram prezidenta Beneše, který byl odeslán do Moskvy 30. září ráno. Týkal se postoje Moskvy v případě, že by Československo nepřijalo mnichovská ujednání. Sovětské vyslanectví v Praze však telegram pozdrží. Dlouho zůstávala ve vzduchu otázka, zda to zapříčinil vyslanec Alexandrovskij z vlastní liknavosti, či na příkaz Moskvy. Co když to však bylo opět na příkaz prezidenta Beneše, který se obával, že by se nakonec vedla válka západu na straně Německa, proti Československu a SSSR?

Zamýšlíme-li se však nad Benešovými kroky a událostmi roku 1938, měli bychom se zaměřit především na naše mezinárodní závazky a mezinárodní právo.
Jedním z bodů, který hned mnohé musí napadnout, je právo na sebeurčení národů. Právo, které umožnilo vznik Českoslovesnka. Právo, kterého se nyní dožadovali i Němci u nás žijící, a to navzdory tomu, že když k nám jejich předci přicházeli, věděli, že budou vždy pod vládou českého panovníka. Právo, které bychom nyní sami někomu upřeli. Jak sám tehdejší osobní tajemník prezidenta Beneše Prokop Drtina vzpomíná od asi osmnácté a půlté minuty již zmiňovaného dokumentu Mnichov 1938: "Z rozhovoru s prezidentem Benešem za Mnichova a po něm vím, že se rozhodl ke kapitulaci Mnichovskému diktátu, abychom odstoupili pohraničí Německu, především proto, aby se nemohlo tvrdit, že Československo je příčinou rozpoutání nové světové války a že jsme se rozhodli pro válku raději, než bychom přiznali právo sebeurčení třem milionům sudetských Němců."
Dalším významným bodem tehdejších mezinárodních vztahů jsou pak Locarnské dohody, které podepsali krom Itálie, Německa, Velké Británie,Francie a Německa i tehdejší Československo. Tyto dohody měly mít charakter zcela bezpečnostních mezinárodních záruk. Němci zde tak sice garantovali nedotknutelnost západních hranic, východní však nebyly zaručeny a dokonce zde existovala možnost jejich revize. Od roku 1925 jsme tak byli zavázáni vzájemné spory řešit prostřednictvím smluv. A právě dohoda o předání Sudet byla jednou z nich.

Co se pak tolik opěvované spojenecké smlouvy Československa s Francií týče, tak ano, od roku 1924 jsme měli opravdu podepsanou spojeneckou smlouvu s Francií. Smluvní strany se zde skutečně zavázaly, že v případě ohrožení spojeneckých zájmů se shodnou na opatření, jež by je měla chránit. Text ovšem postrádá ustanovení o vojenské pomoci. Až 16. října 1925 Československo podepsalo garanční smlouvu v rámci již výše zmiňovaných Locarnských dohod. Ta určovala, že Francie i Československo si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, TO ALE JEN ZA PŘEDPOKLADU, ŽE S EVENTUÁLNÍM FRANCOUZSKÝM POSTUPEM PŘES RÝN BUDOU SOUHLASIT I OSTATNÍ SIGNATÁŘI RÝNSKÉHO BEZPEČNOSTNÍHO PAKTU uzavřeného právě v rámci Locarnských dohod. S překročením Rýny by tak museli souhlasit nejen Británie, která se všemožně snažila zažehnat válku, ale paradoxně i Německo a k němu přátelská Itálie.

Za výše zmíněných okolností se tedy jeví jako zcela jasné, že kdybychom hranice Německu nevydali a naopak o ně bojovali, došlo by z naší strany k porušení mezinárodních dohod a na Československo by bylo nahlíženo jako na původce války. Stejně tak by bylo možné i francouzský postup přes Rýn označit za agresi. Po válce by tedy bylo na Československo nahlíženo jako na strůjce války a tak by se s ním i jednalo. Z největší pravděpodobností by tedy o sporná území přišlo. Ostatně to potvrzují i historici v čase 11:20 v pořadu "Co kdyby Československo nepřijalo Mnichov".
Ano, možná nyní chcete namítat, že Hitlerova roztahovačnost by se později stejně projevila a ostatní by pochopili. Zapomínáte však na to, že Francie, se kterou jsme měli onu spojeneckou smlouvu, která však tak nějak zároveň postup proti Německu znemožňovala, ještě 25. září slibovala pomoc v případě nevyprovokované agrese ze strany Německa. Kdyby nám tedy přišla nakonec Franice na pomoc a s ní i Británie a Sovětský svaz, jak by se Hitlerova touha po ovládnutí Evropy projevila po té?
Takže jak se zdá, vydání pohraničí byla jediná možnost, jak se nestát původcem války, který porušil své mezinárodní závazky a zároveň jak získat tyto oblasti po válce zpět a to bez Německých obyvatel.

Jak by však v té době lidé přijali, že mají z ničeho nic odevzdat naše území mocnosti, na kterou se již léta připravují? A pochopili by to vůbec? Nemyslím si. A právě proto prezident Beneš rozjede onu diplomatickou hru, kdy dokonce odevzdání našich území tajně přímo nabízí. Aby však utišil veřejnost, musí sehrát divadlo.

Dne 19. 9. dle tajného návrhu Edvarda Beneše navrhují Francie a Británie, aby Československo hrozící konflikt národnostní skupiny řešila podstoupením pohraničních oblastí s více než 50% procenty obyvatel, což však vláda odmítá. 
Dne 21. 9. však předkládají Francie a Británie naší vládě ultimátní požadavky. A vláda, zřejmě na popud prezidenta Beneše, tyto požadavky protiústavně přijímá bez hlasování parlamentu. Přitom jsem však přesvědčen, že i nyní by nejraději odmítla a šla s Německem do války. Vzpomeňme například na slova Milana Hodži, který pravil: "Kdyby někdo chtěl sáhnout na naše hranice, budeme se bít a nebojíme se, protože jsme se nebáli již tisíc let." 
Přijetí těchto požadavků však zcela logicky vyvolá pobouření lidu. Proto Hodžova vláda odstupuje. Nastupuje vláda obrany státu pod vedením generála Syrového a 23. 9. večer vyhlašuje všeobecnou mobilizaci. Dle Jana Tesaře má jít pouze o divadýlko, čemuž však ani já nechci věřit, a opět bych raději věřil, že prezident Beneš počítal i s možností války, v kterou snad i pevně doufal. Tento pocit ve mě budí i již nejednou zmiňované Dny zrady. Především mě však v této domněnce utvrzuje Benešovo psaní zaslané do Londýna, Paříže a Moskvy.
"Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace, dosud není žádného rušení, naši Němci dosud klidně rukují. Dle prvních zpráv obdržíme od Chamberaina Hitlerovo memorandum. Budeme velmi zdrženliví. Na nějaké nové koncese není ani pomyšlení. Jeden a půl milion narukovaných vojáků by to neunesl a nepochopil ... Vojenská situace stojí dobře. Čekali jsme už dnes v noci nálet. Je-li však dosud vidět zdrženlivost v Berlíně, je to důkaz slabosti. Proti osmdesáti německým divizím by v případě útoku stálo dnes, jestli zítra a pozítří nám mobilizace nebude rušena, skoro čtyřicet divizí našich. Po provedení mobilizace vydržíme každý útok a velmi dlouho."

Jako by si v něm uvědomoval, co bude vydání hranic bez boje znamenat. Jako by na spojence naléhal, aby se do války přeci jenom šlo. 

Tak jako tak, celému světu jsme tenkrát demonstrovali veliké odhodlání bránit naši zemi. Vše, na čem se však dřívější vláda usnesla, zůstalo stále v platnosti. To znamená i přijetí ultimátních požadavků předložených Británií a Francií. Na to ostatně poukazují i v díle historie.cs, na který se dnes tolik odkazuji. Přímo zde zazní, že my jsme sice vyměnili vládu, ale nějak jsme zapomněli odmítnout Anglo-Francouzské požadavky, kterými byl právě Mnichov. Proto také Hitler navzdory mobilizaci nevydal povel k útoku na Československo. Byl si jistý, že to, co chce, vlastně stejně dostane a prakticky i už dostal.

To, že vyměníme vládu, přeci neznamená, že přestanou platit všechny zákony, na kterých se usnesla. Můžeme to vidět do dnes. Kdykoli někdo v politice něco podělá, odstoupí sice, ale jeho dřívější kroky se tím neanulují.

Mezitím napětí sice eskaluje a Francie slibuje pomoc v případě nevyprovokované agrese ze strany Německa. K té však nakonec nedojde právě dík Mnichovské dohody. Dohody, kterou všichni tolik proklínají. Dohody, kde měli mocnosti definitivně rozhodnout o našem osudu. Dohody, kterou zjevně všichni nenávidí, ale téměř nikdo ji nečetl. Kdyby ji totiž četli, všimli by si, že se zde nepíše ani slovo o tom, která území mají být konkrétně předána.

"Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění" píše se v Mnichovské dohodě. Hned v úvodu tedy vidíme, že smlouva se odvolává na smlouvu, která již byla uzavřena - tedy na již 21. září přijaté požadavky o odstoupení území. Dále pak už jen následují podmínky, za jakých tak bude učiněno. A pokud jsme ultimátní požadavky přijali již 21. září, naše účast v Mnichově byla po té zbytečná. I přesto však bod, že vše má být předáno v neporušeném stavu, dokáže nahodit pocit hořkosti.

Ano, naše armáda vyzbrojená především neochvějným odhodláním a odvahou mohla ustát mnohé. Ostatně na válku se připravovala dostatečně dlouho. Z jednoho z dalších dokumentů o československé armádě pak vyplývá, že svými náklady na obranu jsme se zařadili ihned za militarizované státy s diktátorskými režimy. Dokonce i němečtí generálové v Norimberku měli vypovídat, jak je to například zmiňováno již v Besedě o Mnichovské dohodě z roku 1967, že Německo tou dobou na válku ještě nebylo ani zdaleka připravené. V tom mě pak utvrzují i již zmiňované Dny zrady, které vychází z autentických výroků historických osob. A stejně tak se o tom diskutuje asi od 25. minuty již tolikrát zmiňovaného dílu historie.cs.  A bylo to tuším v knize "Dvanáct let po Hitlerově bou", kde Hitlerova sekretářka vzpomínala na to, jakou měl vůdce radost po té, co dostal naše pohraničí bez boje. Ve skutečnosti se ozbrojeného střetu s námi bál. Aby taky ne, když oporou naši armády byly legie, které se probojovávaly Rusí tam a zpět třebas i proti několikanásobné přesile. Sebemenší neúspěch ho údajně ještě tenkrát stále mohl stát jeho postavení - což na mě opět dýchá i z již zmiňovaných dnů zrady.

Za těchto okolností Hitler, dle mého názoru zaskočen i bleskovou květnovou mobilizací navazující na kroky Německa, rozjede nečestnou hru, jejímž cílem má být vyvolání krize v Evropě. Proti Československu rozjíždí očerňující kampaň, kdy využívá postavení tří a půl milionu českých Němců, aby tak bylo možné ospravedlnit kroky vůči Československu. A zdá se, že jediný, kdo tuto hru prokoukl, byl prezident Beneš, který viděl mnohem dál než ostatní. Abychom nebyli označeni za zemi, která nerespektuje právo na sebeurčení národů ani své vlastní závazky, rozhodne se pro dočasné odstoupení vlastního území. Vše se však děje záměrně protiústavně, abychom se mohli později odvolat, že toto rozhodnutí přijaté pod nátlakem považujeme za neplatné. Dle Churchilla pak Mnichovská dohoda sice vznikla naopak právně, zanikla však následovným Hitlerovým postupem po 15. březnu 1939, neboť Hitler se zavázal, že již nebude mít žádné další požadavky vůči Československu.

Francii, jejíž pomoc by však znamenala porušení Rýnského bezpečnostního paktu a mezinárodní společenství by ji tak odsoudilo jako agresora, vnutí tedy Beneš roli zrádce. Je to vlastně i jediný možný scénář - blafovat a čekat, dokud se Německo neprojeví jako skutečný agresor, kterého následně odsoudí mezinárodní společenství. Jak se ukázalo, Benešův předpoklad byl zcela správný. Do roka vála začala.

Samozřejmě nyní mnozí můžou namítat a mluvit o problémech, které následně doprovázeli naši exilovou vládu a o neochotě uznat obnovení Československa, které se dle tehdejšího pohledu nemělo stát obětí války s nacismem. Je však nutné si uvědomit, že Benešův plán počítal s tím, že Československo nesmí do války zmizet. Jenomže ti, kteří to po něm převzali, to dopracovali až k odtržení Slovenska a vzniku Protektorátu, což muselo tyto plány značně zkomplikovat. Že šlo už jen o důsledek dohod uzavřených v září, asi moc nehrálo roli. To ani navzdory již zmiňované Churchillově předpovědi, že zbytek Československa bude v řádů roků, ne-li měsíců pohlceno německou říší. Stejně tak asi nikoho tou dobou moc nezajímalo, nebo to snad ani nikomu nedošlo, že Československo se ocitlo ve válce s Německem již 17. září 1938, jak se uvádí v knize Stanislava Motla Válka před válkou. To totiž vznikl Freikorps, k jehož vedení byli přikázáni spojovací důstojnici SS, SA  NSKK. A kromě toho nařídil Himmler, aby byly vybrány dvě roty zbraní SS k obsazení ašského okresu. I přes výše uvedené komplikace s uznáním Československa a jeho exilové vlády se však Benešovi podaří obnovit Československo ještě v předmnichovských hranicích a to navzdory tomu, že před válkou nakonec přeci jenom přestalo existovat.

Uznávám tedy, že z morálního hlediska jsme se bránit měli. Obzvláště pokud srovnáme počty popravených důstojníků s oběťmi na důstojnických sborech bojujících zemí. Ti muži odhodláni padnout za svou vlast měli právo zemřít se zbraní v ruce. Místo toho se však dočkali mnohdy popravišť a koncentračních táborů, kde se s nimi zacházelo hůř než se zvířaty. I kdyby se však jednalo o naprostá jatka, podepsalo by se to kladně na hrdosti a duši národa.

Kdybychom se však bránili, byli bychom označeni za původce války a jak jsem již napsal, taktéž by s námi bylo i nakládáno. Je nutno si uvědomit důležitý fakt, že až do podepsání dohody 29. září v Mnichově stálo proti nám jen Německo a jeho vstup na naše území by byl jasnou agresí. Od oné nešťastné chvíle stále proti nám defakto koalice 4 evropských velmocí a vstup Německa na naše území byl jen plněním mezinárodní dohody." vzpomíná v dokumentu Mnichov 1938 tajemník prezidenta Beneše doktor Prokop Drtina. Po válce bychom tedy s největší pravděpodobností přišli o sporná území a Hitler by se neměl kdy projevit jako agresor. Nakonec bychom tedy paradoxně ztratili území, která jsme chtěli hájit. Mnichovem jsme tak po válce nakonec získali více, než jsme před ním ztratili. Naše země z tohoto konfliktu tak vyšla se ctí a vítězné mocnosti a jejich spojenci se za svou krátkozrakost mohly jen stydět.

Jak se tedy zdá, měl to doktor Beneš vše od začátku opravdu perfektně vymyšlené. Dle mého soudu je tedy nejvyšší čas přestat se litovat a mluvit o naší malosti a neschopnosti psát vlastní dějiny. Jak vidíte, může je psát i jediný český človíček, a my o tom nemusíme ani vědět. Především bychom se však měli přestat rozčilovat nad tím, že jsme se v září 1938 nemohli bránit. Oběť našich předků by byla v tomto kontextu naprosto zbytečná. I když jsme se nebránili, ukázali jsme světu v září toho osudného roku odhodlání v historii snad nevídané. Přesto se naši předci, kteří zůstali věrni republice, vyznamenali na všech bojištích světa. Jak pak uvádí jeden z dílů historie.cs, zatímco jinde se musel odboj po zabrání země nacisty teprve začít formovat, u nás se vznikl a začal fungovat takřka okamžitě. 

Takže byl prezident Beneš slaboch a vlastizrádce, nebo naopak génius, který od roku 1938 hrál skvělou šachovou partii napříč Evropou? To již ponechám na vás. V každém případě si myslím, že kdokoli by měl zájem v tomto směru dále pátrat, práce Jana Tesaře Mnichovský komplex by mu měla posloužit jako základ. A poněvadž ani já nejsem studovaný historik a v tomto stručném náčrtu mých úvah jsem se mohl dopustit nějakého toho přešlapu, budu rád, pokud mi bude doporučena další literatura v tomto směru.

Klíčová scéna z filmu Ztraceni v Mnichově, která je by měla být i sesunutím práce Mnichovský komplex:

PS: Za dva roky to bude 80 let od podepsání Mnichovské dohody, bylo by pěkné, kdyby u příležitosti takto kulatého data bylo jméno Edvarda Beneše očištěno ...