Před válkou jsme patřili k nejvyspělejším zemím a válka nás také moc nepoškodila. Kdyby nás čtyřicet let nebrzdil tzv. komunismus, mohli jsme být tlukoucím srdcem Evropy.
Opět Rakousko. Krásná hornatá země posetá malými vesničkami. Ulice jsou čisté a upravené, domy pěstěné a dýchá z nich na vás zdejší tradiční kultura. Hospody, kavárny a restaurace nezejí prázdnotou. Ba naopak. Jsou na každém kroku a o zákazníky nemají nouze. Snad téměř každý zde vlastní hotel či dům, kde pronajímá pokoje turistům. Mnohým stačí mít otevřeno tři měsíce v roce aby se uživil po celý následující rok. Zdejší vsi i přesto vzkvétají a jsou udržováné. Narazíte zde na krásnou mateřskou školku, moderně vybavená infocentra i krásné požární zbrojnice.
Takto asi vzkvétají všechny oblasti, které živí cestovní ruch, krásy okolní přírody ale i v místě se držící hospodářství mající zde mnohaletou tradici. Ať už se jedná o přístavní vesničky se slaměnými střechami na Usedomu, bílé domy na svazích Alp, kde se pasou stáda koní a krav kam jen oko pohlédne, nebo o vsi v okolí Zell am See. Všude vidím totéž. Ulice jsou čisté, lidé milí a veselí a drží se zdejších tradic. Folklór na vás dýchá z každého domu, přízvuku i kroje.
Aby tomu tak nebylo. Zdejší usedlosti patří zdejším a lidé jsou si vědomi, že vše, co pro svůj kraj činí, činí i pro sebe. Že nikdo se za ně o tyto úchvatné kouty země nepostará. Proto se o to vše také svědomitě starají. Drží se tradic, nabízí domácí kuchyni a lidé z celého světa tak mohou obdivovat, co doma neuvidí, co jinde nezažijí. V takových místech se pak dále pořádají slavnosti, budují atrakce - sjezdovky, cyklostezky, turistické stezky, vyhlídky ... Dalo by se ještě dlouho vypisovat, co vše se dá pro turisty připravit. Nač je nalákat, aby se k vám vraceli a váš kraj z jejich penízků nadále vzkvétal.
Procházím se vesnicí a docházím na promenádu podél prosté řeky. Ve stínu hor zamířím k další vsi a přemýšlím o našich krajích. Hory zde kolem mne nejsou zas tak vysoké, jako tomu bylo v Tyrolsku. Když jsem tudy projížděl poprvé, připadal jsem si zde spíš jako v u nás v Beskydech. V Beskydech, které jsou možná i krásnější a kouzelnější. I přesto však tamní vesnice nejsou jako ty zdejší. Vzpomínám si na naše prázdné vesnice, kde sem tam narazím na penzion. V nějaké zapadlé knajpě pak sedí pět místních. Ulice jsou prázdné a neudržované. Za prací, kulturou a vzděláním utíkají zjevně všichni do měst.
Možná to vidím až příliš černě. Možná jsem pesimista. Ale i přesto je ten rozdíl obrovský a to co srovnám snad i nesrovnatelné. Ale proč? Proč tomu tak je? Vždyť i u nás se najde tolik krásných míst. A nemluvím jen o těch pár vyvolených kouscích naši krásné země, které jsou propagovány. Všude se přece něco najde. V horách, v nížinách, ve skalách i historických městech. Stačilo by tak málo. Držet se folklóru, pořádat akce, připravovat atrakce, budovat hotely, ze kterých by tradice daného kraje jen sálaly. Na příhodných místech zbudovat vlek i sjezdovku, půjčovat loďky, sjíždět s turisty naše řeky, sem tam zbudovat posezení či vyhlídku. Vždyť ani naše turistické trasy značené čtyřmi barvičkami nemají ve světě obdoby. A že vás zavedou na krásná místa, cizincům však bohužel neznámá. Kdyby se sem tam na jejich trase zbudovala lavička či vyhlídka, opět toho nabídneme více. Tak proč to u nás nejde, když jinde to funguje víc než výtečně?
Protože takové místo vám nevyroste ze dne na den. Chce to celé dlouhé roky péče. Péče o něco, co předáte svým potomkům a oni se o to budou nadále stejně svědomitě starat. Takové místo vám však nevznikne za noc. Nepřijde strýček Pompo, který zasadí cihlu a z ní vyroste hotel. Sjezdovky, cyklostezky ani turistické stezky nevyčarujete mávnutím kouzelného proutku a nezpropagujete je lusknutím prstů a šeptáním do větru. Samy od sebe nevzniknou skanzeny a neobnoví se původní a tradiční ráz vesnic. Chce to dlouhé roky budování, kdy všichni postupně nabírají zkušenosti. Zjišťují, co si host žádá. Co mu ještě nabídnout. A nač jej nalákat.
A to je ten kámen úrazu. Chce to čas. Mnoho času. A ten my jsme ztratili, neboť v době, kdy lidé cestovali po světě za poznáním a za zábavou, u nás měl podnikavý duch a dobré nápady útrum. U nás se budoval socialismus. Nepodnikalo se. Naše tradice byly opomenuty. Nestarali jsme se o naše zachovalé památky. Neudržovali jsme historický ráz měst. Budovali jsme pro lidi obytné krychle a králíkárny. Místo aby tak naše vsi vzkvétaly a místní se živili turismem a jejich tradičním řemeslem, které se předávalo z otce na syna, zažíváme veliký odliv mladých do měst a naše vsi upadají. Holt jsme zaspali. Kapitalisticky vychovaná společnost začala vesele budovat socialiamus a socialistiky vychovaná společnost se dala na cestu kapitalismu a nyní se v tom neschopně plácá jako ryba na suchu. Do toho pak stejně vychovaná vláda háže těm pár odvážným klacky pod nohy a převádí na ně stále více zodpovědnosti třebas i ve věcech, o které by se měl postarat stát samotný. Ale nedostačuje-li parlament, nedostačuje proto, že je volen voličstvem. A kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně? Starý režim! Ano, bystřejší si zajisté povšimli, že opět parafrázujii profesora Masaryka.
Nechci však psát pouze o tom, jak by to zde mohlo vypadat, kdyby se lidé po celá desetiletí starali o své domovy, majetky i vlastní obce sami. Nechci vynášet do nebes jen možnou realitu horských vesnic a městeček či kulturního dědictví předků. Chci mluvit o celé naši zemi. O průmyslu a zemědělství v našich končinách.
Vždyť před válkou jsme patřili k deseti ekonomicky nejvyspělejším zemím světa. Ve zbrojním průmyslu jsme se zařadili hned za militantní mocnosti jako byli Německo, Itálie, Japonsko a SSSR. Měli jsme kvalitní zemědělskou půdu. A patřili jsme k nejprůmyslovějším zemím Evropy. A aby taky ne. Jen koukněte do Masarykovy nové Evropy, co průmyslu z celého habsburského mocnářství se u nás nalézalo.
A i když přišla válka, dík diplomatickým kličkám Edvarda Beneše (psal jsem zde), se naši země téměř nedotkla a my mohli stejně jako za první světové bojovat na bojištích Evropy po boku Spojenců. Po válce byla naše země obnovena téměř v původních hranicích a v porovnání se zbytkem Evropy velice zachovalá. Ztráty na lidských životech jsme měli minimální, památky neponičené a průmysl šlapal na mnohých místech do posledních výstřelů. Myslím, že oproti válkou zničené Evropě jsme měli obrovský náskok a potenciál velice rychle se vyšplhat na samotnou ekonomickou špici.
Jenomže kdo chce kam, pomozme mu tam. My takto nepřemýšleli. My snad nepřemýšleli vůbec. My znárodňovali co se dalo. Firmy přišly o vlastníky, kteří by se o ně svědomitě starali a předávali je svým potomkům až do dnešních dní. Vyhnali jsme z domovů sedláky, kteří se starali o svou půdu se svědomitou láskou. Rozorali jsme kdysi úrodnou půdu a svou nesvědomitou "péčí" ji zlikvidovali. Trh neřídila poptávka, nýbrž plán. Památky - hrady, zámky a historické budovy sice přežili válku netknuté, ale po té dlouhá desetiletí tlely a chátraly. Co nezničil Hitler, to domrvili komunisti. A v době, kdy se mohli naše kraje rozvíjet stejně jako jinde ve světě, stále seděli jako žáby na prameni a dusili, co by jinak mohlo vzkvétat.
Když se člověk zamyslí a dojde mu, kde my jsme dnes mohli být, musí mu až přeběhnout mráz po zádech. Nebo alespoň minimálního rozčílení musí dotyčný dojít. Dnes máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě. A teď si představte, že by naše firmy nepřešly do vlastnictví státu a následně by nebyly pochybně zprivatizovány. Nikdy by nepřišli o původní vlastníky, kteří by se o ně starali, rozšiřovali je a modernizovali. Zůstaly by v rukou domácích. Kdyby se vše necentralizovalo. Kdyby každému sedlákovi zůstaly jeho polnosti a stavení, o které by se staral a na svém by zaměstnával potřebné lidí. Půda by nevysychala a lidé z vesnic neutíkali za prací do měst. Na polích by zrály čerstvé plodiny a na svazích a loukách se pásly kozy, krávy i ovce. V sadech by kvetly mladé stromy a každá oblast by si k tomu ke všemu žila a prosperovala z turismu. Památky by nechátraly a nebyla by potřeba je dnes za nemalé peníze zachraňovat. Byli bychom skutečně tlukoucím srdcem Evropy. Země by vzkvétala, byli bychom na ekonomické špici a lidé by neutíkali za výdělkem na západ. Naopak bychom ještě museli sami nabírat pracovní sílu z okolních států.
Jenomže kdyby jsou chyby. Kdyby v řiti ryby byli, netřeba nám rybníka, dáte prstík do zandele, vytáhnete kapříka. My se holt dali cestou budování socialismu. Kapitalisticky přemýšlející společnost odešla a nastoupila společnost vychovaná socialistiky. Přešla na kapitalismus a nevěda co dělat, nesmyslně se v tom plácá, jako ryba na suchu. Místo aby pro svou zemi, kraj či obec něco dělala, jen stojí s nataženou rukou a čeká, co od koho dostane a kdo tu z toho bez jejich přičinění udělá ráj na zemi. Stát tomu svými zákony také moc nepomáhá. Místo abychom investovali do rozvoje, na investicích se sedí a dotace čerpat a využívat také neumíme. Ale snad nám to jednou dojde, snad se inspirují mladí ve světě a pak se vrátí a dají to zde do pořádku. Snad pochopíme, že bez nápadů a přičinění každého z nás lépe nebude. Snad nadejde čas nového obrození. Snad se zase začne říkat zlaté české ručičky.
Vezme-li to však člověk kolem a kolem a zamyslí se nad tím, co vše válku přežilo a kam jsme to následně dopracovali, musí dojít k závěru, že ani válka s Hitlerem nedodrbala naši zemi jako léta pod taktovkou komunismu. I když pravda, nebýt Ádi Hitlerů a jeho chlapců, dráhu budování socialismu jsme snad nikdy ani nenastoupili.
Ale i přesto vše je u nás krásně...
... jen kdyby zde bylo méně hlouposti a více rozumu!
