Sto let republiky

Náš stát letos oslaví sté narozeniny. Nebo spíš to, co z něho zbylo. Jak si stojíme? Kde jsme nadělali chyby? Dojdeme sebereflexe? Vyrovnáme se z minulostí a navážeme konečně na odkaz předků, kteří republiku zakládali?

Letos si připomeneme sté výročí vzniku Československé republiky. Krásných sto let od vzniku samostatného státu, který se určitě ponese v duchu výročních oslav k našemu kulatému jubileu. Hned novoroční ohňostroj se nesl v duchu průřezu českým stoletím. A podobné připomínkové akce a projekty budou nepochybně následovat.

Otázkou však zůstává, zda máme skutečně co slavit a pokud ano, zdali to stačí. Zda není na místě dojít i jakési sebereflexe a zamyšlení nad naší minulostí i současností. České republika již dávno není tím Československem, jakým kdysi bývala. Není zde řeč pouze o rozdělení na dva státy, ale o celkové proměně státu i jej nesoucích myšlenek a ideálů. Před sto lety šlo o stát s nejpestřejším národnostním složením. Švýcarsko nám v mnohém bylo vzorem. Po sto letech jsme si tady zůstali sami a jak se zdá, nedokážeme vyjít ani sami se sebou. Nejsme snad vadní? To snad ne. Ale zamyšlení nad uplynulým stoletím, odsouzení odsouzení hodného, nalezení vlastních chyb a především vypořádání se s vlastní minulostí by nám jen prospělo.

Ano, na samotném počátku šlo zajisté o stát s nejbarevnějším národnostním složením. Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni ale i Židé - těm všem měl být nový stát domovem.

Němce jsme vyhnali, a po tom, co v krizovém předválečném i válečném období provedli se zajisté není čemu divit. Dost dobře si to soužití ještě dlouho po válce neumím představit. Jak by se na ně lidé dívali. A mohli by se zde následující léta cítit bezpečně? Nebyl jejich odsun nakonec pro jejich dobro a neuchránil je před mnohem větší katastrofou? Odsun, na který naše zbídačené pohraničí bez života doplácí dodnes? Němce jsme odtud vyhnali, sami se však o ta území postarat neumíme a zdejší poloprázdné vsi a městečka místy připomínají snímky z post apokalyptických filmů. Teskno mi je, když zbloudím do těch míst a vidím tu bídu. Mrazí mne, když si vzpomenu na prosperující a kvetoucí vsi v naopak v rakouských horách. 

Podkarpatí si pak uřízl Stalin. Smutné. Ale mohl s tím kdo něco nadělat?

Ranou citelně největší však zůstává nepochybně rozchod s našimi slovenskými bratry. Nejen ten druhý a definitivní, ale určitě a především určitě i ten první, v předvečer válečný. Rozchod, který musel zůstat v myslích a živit ono zhoubné vědomí myšlenkou: "Byli jsme sami již jednou, můžeme být opět!"

Všem výše zmíněným národům měl být náš stát domovem. Všem měl měřit stejným metrem, garantovat stejná práva, ale i povinností. Tak nějak si to prezident osvoboditel určitě představoval. Bylo tomu tak ale doopravdy, nebo jsme se nedokázali povznést nad jistý panovačný přístup vůči ostatním národnostem našeho státu? Neudržovali jsme, alespoň z jejich pohledu, přístup, jaký dříve měla z našeho pohledu Vídeň k nám?  A nebylo chybou vnímat Československo jako výlučně náš stát? Nemohlo právě to vše živit onu časovanou bombu, která posléze vedla k rozpadu státu?

Co naši Němci? Od počátku brali vznik republiky jako křivdu. Oni za ni přeci nebojovali. A věrnost přísahali království, nikoli republice. A ani po dvaceti letech chodu republiky jsme nedokázali začít řešit tento problém. Němci nám stále byli menšinou. Přitom tvořily téměř čtvrtinu obyvatel této národnostně pestré země. Bylo jich víc jak Slováků, kteří byli postaveni výš než oni. Aby byli oslabeni, zaniklo historické Slezsko s výraznou německy hovořící skladbou obyvatelstva a bylo přišito k Moravě v zemi Moravskoslezskou. Žili zde celá staletí a najednou byli odsunuti na vedlejší kolej.

Nebylo tohle vše naopak chyba z naší strany? Nebylo by snad lepší, kdybychom již v samém zárodku postavili republiku na ramena všech zmíněných historických národností Zemí Koruny české a připojených Horních uher? Kdybychom zachovali parlament Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku, nechali si o svých věcech rozhodovat Rusíny, ale stejně tak i Němce žijící v samosprávných kantonech mající taktéž jeden vlastní parlament například v Praze a tedy v samotném srdci země, která jim byla domovem po celá staletí?

Třebas jsme tak mohli zabránit blížící se katastrofě a bok po boku s našimi Němci stanout již roku 1938 proti nacistické hydře. Zabránili bychom tak největší katastrofě našich dějin a s nezlomenou páteří po válce stanuli opět svobodní a hrdí na vlastní zemi i národ po boku spojenců. Vyhnuli bychom se třebas Mnichovu, který nám zlomil páteř a všem následujícím národ morálně rozvracejícím katastrofám.

My si však drželi v naší zemi časovanou bombu, jejíž tikot jsme do hodiny osudné neslyšeli. Hřáli i dráždili jsme hada, jenž nás pak šeredně uštknul a děj se do děj, dík tomuto uštknutí jsme to dopracovali k okupaci a naše svobodná a hrdá země na několik dlouhých let zanikla. Naše páteř byla zlámána, charakter národa změněn. Hrdinové a nositelé ideí staré republiky byli likvidováni. Na povrch vyplul hnis a stejně odporný hnis se uchytil i po krátkém nabytí svobody.  Kdo hájil idee první republiky, toho prvně vybili nacisté a zbytek komunisté. Co je však nejhorší, v tom druhém případě jsme likvidovali své vlastní lidi. Skutečné hrdiny této země. Čech pod kudlu Čecha hnal. Dodnes si to mnozí nejsou schopni připustit a dostatečně tuto odpornou zvrácenost našich dějin odsoudit. Naopak tyto vrahy dnes mnozí opět oslavují a zatracují vše, proč srdce česká dříve bojovala a žila.

Ideím, za něž mnozí bojovali a žili, jsme se otočili zády a rudému zlu z východu vchodem. Snad nejhorší zrada na ideách státu, jehož sté výročí bychom si letos měli připomínat. V den, kdy jsme se těmto ideálům odvrátili zády, kdy jsme zavrhli demokracii, humanitu i naše západní ukotvení v Evropě. Právě v tento den můžeme mluvit o skutečném zániku Masarykova národa i jeho Republiky. Úctu k životu a svobodě vystřídali nenávist a autokracie. Skutečná moudrost a vzdělání byly zavrženy. Poplatnost režimu se naopak stala užitečnou. Zmizela svoboda tisku a Čech Čecha pod kudlu hnal, bratr bratru život bral. Vlastní lidi jsme hnali do pracovních a převýchovných táborů, jako dříve nacisté nás samotné. To, proti čemu jsme bojovali, jsme nyní sami do svých rukou pevně uchopili a proti vlastním lidem hojně užívali. 

Na samotném počátku jsme byli kvetoucím a ekonomicky silným srdcem Evropy. Ač se nás válka téměř nedotkla, sešli jsme na samé dno. Zdevastovali rozmanitou hospodářskou krajinu a zbavili ji statkářů, kteří po celé generace opečovávali vlastní půdu. Otec předával zkušenosti synovi a ten zase vnukovi. Ke své půdě měli vztah. Věděli, kdy a kde mají orat, co zasít, kde zasadit jaký strom, aby půda po letech nezačala trpět a strádat, jako to můžeme vidět dnes v důsledku předchozích dekád.

Památky jsme nechali zchátrat, společnost morálně rozvrátit a podniky, které dříve fungovaly, šlapaly jako hodinky a vynášely zisky pro svou světově známou kvalitu upadli v zapomnění. Továrníci, kteří o své podniky svědomitě pečovali, inovovali, modernizovali výrobu, byli odstraněni a fabriky, které dnes mohly být světově proslulé, jsou rozprodány a alespoň nějakým způsobem mnohdy udržovány v chodu dík zahraničnímu kapitálu. A to jen proto, že zakladatelé firem předávající znalosti i zkušenosti příštím generacím tak nemohli učinit.

Byla to teskná čtyři desetiletí našeho státu. Skutečná doba temna a úpadku všeho, co dříve vzkvétalo a ve světě budilo obdiv. Vzchopili jsme se však a zbavili se zlovlády. Musela to být doba plná nadějí. Společnost se však dostatečně nezměnila. Vychována starým režimem snad čekala s nataženou rukou a doufala, že aniž by hnula brvou, bude se mít jako prasata v žitě a pečení holubi jim budou létat rovnou do huby. Že snad jim západ jejich republiku postaví na nohy, protože to hlupáci sami podělali. Že snad stát se o ně bez jakéhokoli přičinění každého jedince postará. Jenomže takto to nefunguje.

Dnes opět scházíme na scestí. Máme se nejlépe v historii. Zaměstnanost je nejnižší v Evropě, platy rostou, ekonomicky vzkvétáme a nikdo nás neohrožuje. I přesto jsou však mnozí nespokojeni. Věčně nadávají, mluví o jakémsi domnělém diktátu. Ač se máme nejlépe v historii, najdou se i tací, kteří nostalgicky vzpomínají na staré dobré časy pod rudým bičem. Zaslepení strachem jsou schopni přivést tuto zemi opět do velikého neštěstí, ze kterého se budeme dlouho a bez pomoci opět jen těžko dostávat. Ovládaní a hnáni zlostí, strachem, závistí a nenávistí vůči všemu cizímu volí oligarchy, autoritáře, populisty a extremisty. Vliv nad správou země budou mít opět ti, kteří ji po čtyři desetiletí škodili, jako jen málokdo. Ti, kteří ji ekonomicky vyždímali a kteří tak nechutně pochroumali charakter i morálku kdysi národa Husova, Karla IV. i Masarykova.

Nechci znít jako člověk, který by neměl tuto zemí rád a nectil velkolepé dílo i odkaz našich předků. Právě kritický pohled mi nesmí bránit v lásce k vlastní zemi, ale naopak ji utvrdit. To připuštění si chyb svých i mých předků. Přiznejme si tedy, že jsme to nejednou podělali. Šli jsme na to špatně. A pokud se na nás tatíček Masaryk tam se shora dívá, jako slíbil, musí mu být teskno, když vidí, kam jsme to dopracovali. Kam to dopracoval národ, který byl dle jeho soudu již samotnými dějinami předurčen k velikým věcem.

Letos prý oslavíme výročí státu, který vznikl před sto lety. Je tomu však skutečně tak a je co slavit? České republika není Československo a jeho ideály jsou také ta tam. Není na místě konečně zpytovat svědomí a zamyslet se nad námi samotnými? Začít se zajímat o idee zakladatelů tohoto státu i jejich předchůdců? Připomínat si jejich veliký odkaz a obrodit se? Odpustit nevinným, zavrhnout zlé a vyjasnit si, kdo byl škůdcem této země z našich řad největším? Vyrovnat se s vlastní minulostí a navrátit se na koleje, které naši předci před sto lety položili?

Máme před sebou rok s osmičkou. Ty vždy provázely pro náš národ osudové zvraty. Bylo by pěkné, kdyby tentokrát došlo ke zvratu tím správným směrem a nastalo něco, co by se dalo nazvat druhým českým obrozením. Pohlédnu-li na filmové počiny jako Masaryk, Milada, připravovaný Poslední útěk Jeronýma Pražského nebo některé počítačové hry přesouvající nás zpět do naši historie či některými českými historiky, opět pěstovanou národní literaturou,  musím se optimisticky usmívat a nezbývá mi než doufat, že se podaří společnost opět jaksi osvítit  a vzbudit v ní ten spící odkaz předků.