Kolikátou republiku dnes vlastně máme?

Roku 1918 vznikl samostatný československý stát známý též jako první republika. V myslích možná přežívá i méně slavná druhá republika. Jak je to však dále? A kolikátou republiku máme dnes?

Když jsem se na jaře minulého roku sešel s menším okruhem politicky smýšlejících jedinců, zazněla zajímavá myšlenka, že sami dnes nevíme, kolikátou republiku máme. Že prý Francouzi jsou si jaksi vědomi, které období jejich dějin bylo charakteristické jistým politickým směřováním a podle toho se prý také odvíjí označení poukazující na jistou etapu vývoje jejich země. Číslo dané republiky. Nevím, ve Francouzských dějinách se bohužel vyznám méně, než bych sám chtěl. Dotyčný však pokračoval otázkou, zdali to víme i my sami o své vlastní zemi. Hrdě vzpomínáme na první republiku. Kdesi v podvědomí pak vyšťouráme i druhou, jaksi méně slavnou republiku. Jak se to však má s našim vývojem dále? Jak by se dal rozdělit vývoj naší země dle jednotlivých etap? A kolikátou republiku máme dnes? Pátou? Šestou? Devátou?

Letos si připomeneme sto let od vzniku republiky a mi se vrací ta před dlouhými měsíci vyřčená otázka a zamýšlím se, kolikátou republiku bychom měli dnes, kdybychom to nadále počítali. A čím, jakým společenským vývojem a politickým směřováním by byla která republika charakteristická.

1. Republika - Věrni zůstaneme

28.10.1918 - 30.9.1938

Když byla před sto lety vyhlášena republika, bylo to veliká sláva. V ulicích zavlály české červeno-bílé prapory, z budov byly odstraňovány symboly starého mocnářství a začalo jedno z nejslavnějších období našich dějin charakteristické úctou ke svobodě, demokracii, humanitě ale také láskou k této zemi a jejím stařičkému presidentovy, který požíval a dodnes požívá nemalého kultu osobnosti.

Děti byly vedeny ke sportu a vzdělanosti a lidé budovali Republiku s velkým R. Republiku, která zaznamenala nevídaný ekonomický i kulturní rozkvět, poznala dopady velkého hospodářské krize, prožila smrt učeného zakladatele tohoto státu i ohrožení nacistickým Německem. Ohrožené zvrácené a nenávistné autokratické ideologie, které se chtělo postavit za každou cenu čelem. 

Do posledních okamžiků budovali lidé pohraniční opevnění, po prodělané krizi se sami skládali na vlastní armádu a v osudné hodině nastoupili jako jeden muž ochotni zemřít za stát, který po dvacet let budovali. 

Věrnou stáž, vlasti máš, dokud dýchá hraničář! Dokud máme pohraničí, republiku nám nezničí! Věrni zůstaneme! Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! To vše byla hesla oné osudné doby.

"Dáme vám své syny," volaly české ženy před parlamentem. 

I v hodinách blížící se nejtemnější katastrofy byly děti nadále učeny lásce k vlasti, životu i ke svobodě a humanitě. Sami jsme iniciovali pomoci židovským i politickým uprchlíkům z nacistické říše zla. Bylo to slavné období, na které můžeme právem hrdě vzpomínat. Slavné obdobím s neslavným a zdrcujícím koncem.

2. republika - Malá, ale naše

1.10.1938 - 14.3.1939

Nechvalně známá Mnichovská dohoda byla nesporně zdrcující ránou pro mladý stát. Jednomu z nejvyzbrojenějších a nejodhodlanějších států bylo znemožněno bránit se. Spojenci, na které národ tolik spoléhal, zklamali. Pohraničí vyzbrojeno nejmodernějšími pevnostmi a zbraněmi, vybaveno pro republiku životadárným průmyslem, nám bylo ze dne na den odpáráno. České země tak přišli o 33% půdy, důležitý průmysl, víc jak tři miliony obyvatel, výzbroj i komunikace. Do německé zajetí upadli mnozí z příslušníků obrany státu. President Beneš abdikoval a opustil zemi. Na jeho místo nastupuje stařičký Hácha a v politice se začíná ustupovat novým pořádkům i opouštět Masarykovým ideálům. 

Je rozpuštěna komunistická strana a následně dochází k zániku dalších stran. Vlády se ujímá Strana národní jednoty a stát začíná kopírovat italský fašistický model. Nastupuje tvrdá cenzura, jsou zakazovány některé symboly první republiky a je vydán zmocňovací zákon, který vládu opravňuje vládnout bez parlamentu. Jsou také vydány první antisemitské dekrety a směřování země začíná být stále silněji ovlivňováno nacistickým Německem.

Musí jít o období plné zklamání. Období, kdy se začali projevovat slabší jedinci a na povrch vyplouvat hnis píšící výhružné anonymy Čapkovi, Peroutkovi a proklínat Masaryka, Beneše i první republiku.

"Malá, ale naše!" bylo jedno z prvních hesel doby a poněkud méně slavné druhé republiky, která zanikla během pár měsíců odtržením Slovenska a vznikem loutkového samostatného Slovenského štátu a následnou okamžitou okupací Čech a Moravy. Jak předpověděl Churchill v době Mnichova, zbytek Československa zanikl a byl pohlcen Německem jen během pár měsíců po Mnichovu.

3. Republika - Období omezené demokracie

9.5.1945 - 25.2.1948

Po válce je republika s výjimkou Podkarpatí, které bylo postoupeno SSSR, obnovena v předválečných hranicích. Němci jsou z pohraničí vyhnání a nastává poněkud zvláštní přechodné období. Období, kdy je omezena nebo zakázána činnost nesčetného množství politických stran a do parlamentu smí kandidovat jen 4 strany sdružené v národní frontě Čechů a Slováků. Dochází k prvnímu znárodňování a přerozdělování půdy i majetku a v pohraničí řádí revoluční gardy - gardy zbabělců, kteří zaválky nesebrali dostatek odvahy a nyní si hrají na hrdiny. Zbabělců, kteří mnohdy v budoucnu dost dobře poslouží komunistům.

Jde o zvláštní období označované bizárními názvy jako "Doba plíživé diktatury," "Období omezené demokracie," "Demokratickou diktaturou," a tak podobně. Doba, která se ještě dala zvyklat na tu správnou cestu, ale tyto naděje nadobro zadupal komunistický převrat v únoru roku 1948 a ukončila následná abdikace a smrt presidenta obnovitele Edvarda Beneše a záhadné úmrtí Jana Masaryka.

4. Republika - Všechnu moc komunistům

1948 - 1967?

Po komunistickém převratu dochází k naprostému a definitivnímu odklonu od ideálů zakladatelů státu. Nastává období diktatury a vlády jedné strany. Vše je řízeno a plánováno centrálně. Pod nátlakem dochází k tvrdému znárodňování a kolektivizaci zemědělství. Probíhá masivní nábor do KSČ, která pohltí sociální demokracii a která má vedoucí postavení v zemi.

Ze země odchází do exilu až 200 000 obyvatel. Hrdinové, kteří bojovali za ideály první republiky jsou zavíráni do kriminálů, pracovních táborů nebo rovnou popravováni. Ve vykonstruovaných politických procesech je odsouzeno přes 83 000 nevinných lidí, z toho 178 jich bylo popraveno. Organizace nesoucí dříve idee státu jako Sokol nebo Junák jsou rušeny jako buržoazní a nastává období tvrdého pronásledování politických odpůrců i církevních představitelů. V tisku zavládne cenzura a tak padá i další z pilířů demokracie - svobodný tisk, coby hlídací pes demokracie.

I přesto však dochází postupem času snad právě pro přirozenou českou touhu po svobodě k postupnému politickému uvolňování, odsouzení Stalinova kultu osobnosti, propuštění nemalého množství politických vězňů či obnovení svobody vyjadřování.

5. republika - Socialismus s lidskou tváří

1967? - 21.8.1968

Postupné politické uvolňování i narůstající svoboda slova vyvrcholí roku 1968, kdy se prvním tajemníkem KSČ stává Alexandr Dubček, který tak nahradí Antonína Novotného. Ten následně podá demisi také na funkci prezidenta a na jeho místo nastupuje hrdina předchozích válek a hrdina od pro první Republiku osudového a slavného Zborova Ludvík Svoboda. Již v lednu 1968 je zveřejněn program "Socialismus s lidskou tváří."

Nastává tak období snad naprostého politického uvolnění a snaha o demokratizaci komunismu. Mizí cenzura, jsou propuštění političtí vězni, vznikají nové politické kluby a ekonomika se má začít více orientovat na spotřební zboží. Období plné nadějí a optimismu, které rozjezdí pásy tanků Varšavské smlouvy. Období, ke kterému s nadějí vzhlíželi jedinci i skupiny i za hranicemi naší země včetně samotného SSSR.  Ač jde jen o krátké období v dobách socialismu mající snad nejasný a těžko pevně stanovitelný počátek, nedovoluji se jej zařadit do celé čtyři desetiletí trvající komunistické samovlády. Toto výjimečné období nemělo být zapomenuto a právě pro změny a naděje, které sebou přinášelo, bych jej asi označil jako 5. republiku spojovanou především s tvářemi Alexandra Dubčeka, Ludvíka Svobody a heslem "Socialismus s lidskou tváří."   

6. republika - Normalizace

21.8.1968-17.11.1989

Dovedl si však tenkrát vůbec kdo představit, jak tragicky toto období plné nadějí skončí? Rozježděné pásy tanků z východu, okupací a uzavřením hranic?!

Roku 1968 k nám totiž vtrhnou vojska Varšavské smlouvy a začíná období tzv. Normalizace. Tisk opět ovládá cenzura, lidé jsou opět zatýkáni a pronásledování pro názor. Je zakázáno i drobné podnikání a mizí svoboda slova. Společnost střízliví z dosavadního rusofilismu. Rusové už nejsou bratry, kteří nás v roce 1945 osvobodili, ale naopak vrahy a okupanty. Když v následujícím roce československá hokejová reprezentace porazí Sověty v hokeji, je to veliká sláva. Od teď je jedno, jak dopadneme celkově. Hlavní je, když porazíme Sověty.

Mnozí na protest vystupují z politické strany a do strany se již naopak nevstupuje z přesvědčení, ale naopak pro osobní prospěch a morální rozvrat národa se tak rozjíždí na plné obrátky. Nastává další velice temné a teskné období historie naší republiky. Období politického utužování, rejdění StB a honu na chartisty. Období, které by se dalo případně označit jako 6. republika a které ukončila až dnes již opět téměř zapomenutá sametová revoluce.

7. republika - Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí

17.11.1989 - 31.12.1992

Roku 1989 dochází k brutálnímu zákroku proti studentům na národní třídě a je odstartován běh událostí, jaké si do té doby uměl snad jen málokdo představit. Probíhá tzv. sametová revoluce a vláda jedné strany definitivně padla. Nastává období naprostého politického uvolnění, mizí cenzura, nastává svoboda slova i podnikání a dochází i k prvním svobodným volbám. Musí jít o krásné období plné nadějí. Období spojené především s prezidentováním Václava Havla hlásajícího, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Období, které však končí vzplanutím sporů a následným teskným rozchodem s našimi slovenskými bratry.

8. republika - Kudy dál?

1.1.1993 -????

Následný politický vývoj totiž provází spory se Slováky a tzv. pomlčková válka. Jako by byl socialismus lednicí, který zmrazil potencionální spory. Tato lednice však byla nyní otevřena a z ní se vyvalil smrad, který nás přivedl k rozpadu na dva samostatné státy. I když pravda, právě komunisté zrušili zemské zřízení a centralizovali zemi na Prahu. Kdybychom obnovili zemské zřízení první republiky, možná jsme tomuto smutnému rozchodu mohli zabránit. A tak zanikl stát Československý a vznikly dva samostatné státy, aniž by se na to lidí kdokoli optal. Naštěstí vše proběhlo v poklidu a míru a dodnes máme se Slovenskem nadstandardní vztahy. Připravili jsme se však o nejzákladnější ideu našeho státu a tedy i naší identity a od té doby bezcílně bloudíme neznaje své místo ani směr své cesty.

Prožili jsme si tak období nechvalně známé opoziční smlouvy, která měla naplno odstartovat korupci a rozkrádání státu, kauzu Rath, sarajevský atentát na Václava Klause, pád Topolánkovi i Nečasovi vlády zrození Andreje Babiše a ovládnutí parlamentu populisty a extremisty. Na hradě sedí proruský patolízal vedoucí naši zemi stále víc na východ, vliv v parlamentu budou mít opět komunisté a pravicoví extremisté a společnost přestává jaksi důvěřovat v média i některé státní instituce či EU, které jsme se v tomto požehnaném období stali součástí.

Je však asi nesmysl členit tato jednotlivá období na jakési epizody, neboť jde jen o vývoj státu bez jasného cíle a ideového základu. Slepé bloudění země hledající svou cestu v tomto velikém světě. Země, jejíž politici se vzdali velikých cílů a namísto toho se mezi sebou hašteří o moc a dobře placená místa. Hrají divadýlko, kují proti sobě pikle, vyhlašují nedůvěru jednotlivým vládám, místo aby společně dláždili cestu k velikým předem vytyčeným cílům. 

Až si to vše uvědomíme a nalezneme směřování cesty, kterou budeme dláždit a posléze jí kráčet, pak snad budeme moci hovořit o počátku nového slavného období a deváté republice. Ta snad konečně naváže na odkaz té první, tolik oslavované a hrdě vzpomínané. Dokud tak však neučiníme, budeme jen tlupou  hašteřících se paviánů, která je světu jen pro smích. S odchodem Václava Havla jako by na povrch vyplula vší česká malost, kterou si uvědomují všichni, krom čecháčků samotných.