Zle tatíčku, zle

S vývojem v naší kotlině jsem již delší dobu znepokojen. Zdá se mi však, že v poslední době až nezvykle přituhuje. Je o to smutnější, že se tak děje právě  v roce, kdy bychom si měli připomínat tolik slavných výročí.

Poslední roky nám měly být varováním v mnohém. Nejvyšší ústavní činitelé si nic nedělají z morálnosti, zákonů, soudů, ústavy ani ústavních zvyklostí. Sociální demokraté jsou schopni navzdory rozhodnutí soudů neplatit dluhy, protože by to stálo stranu existenci. Prezident si naopak nedělá vůbec nic z rozhodnutí soudů a stejně tak výsledky soudů popírá a různě překrucuje i nový premiér nepremiér. Oba, a mnozí další pak obcházejí zákony a ústavu si vykládají po svém. Prezident je dokonce schopen ústavu coby nejvyšší listinu podřídit podružným smlouvám a osobním zájmům. Místo, aby tohle vše bylo veřejnosti varováním a zvedlo ji to za židle, je jedna část lhostejná a druhá za hlasitého potlesku souhlasí. Ti, jež si uvědomují, jak vážná to situace pro naši demokracii je, jsou pak nálepkováni a je jim až hrůzně spíláno.

Možná si tito ústavní činitelé neuvědomují dalekosáhlost svých činů. ale co až i občan začne stejně vyčůraně obcházet zákony, nerespektovat pravidla ani rozhodnutí soudů? Uvědomujete si vůbec, kam naši společnost směřujete?

Tohle by však stále ještě nebylo to nejhorší. Daleko horší časy signalizují události nedávných dní. Komunisté, kteří ještě donedávna raději mlčánkovali, nyní začínají vystrkovat růžky. Zrovna tihle popravčí vlastního národa nás chtějí učit demokracii. Únor 1948 oslavují jako demokratické vítězství většiny a jeden z příslušníků tehdejší policie zasahující proti demonstrantům roku 1989 se měl ujmout kontroly policie.

Samozřejmě, byl mladý a především musel poslouchat rozkazy. To se dá pochopit. Problém však je, že se za své činy nikdy neomluvil a ani nevidí důvod tak dále činit. Své konání tedy schvaluje. A nejen to, pohlédneme-li na stranu v níž sedí, je zjevné, že zůstal věrný těm, kterým dříve sloužil a snad ani stranou páchané zrůdnosti neodsuzuje.

Občanské společnost však naštěstí nespí. Probouzí se a dává najevo svůj nesouhlas. Na světě tak máme další výraz - demokratická žumpa. A ujal se. Na sociálních sítích se to opět spíláním demokratické kavárně a žumpě jen hemží. Prý ať si počkáme, až si to s námi vyřídí. Pomstychtivost a nenávist nemalé části národa opět vyplouvá na povrch. Ta zrůdnost, které jsou lidé u nás vůči svým lidem schopni. Ta touha srazit úspěšnějšího souseda na kolena třebas už jen ničím nepodloženým práskáním. Například, pokud vás někdo nekrkne a vy se rozhodnete jej černě obvinit, že vám odmítl vydat účtenku.

To vše jsou však jen mírné prohřešky časů minulých. Největší ohrožení demokracie vyplouvá na povrch teprve dnes. Prezident jmenuje premiérem trestně stíhaného člověka. Najednou ctí presumpci neviny. Také mu nevadí, že je víc než podezřelý co by spolupracovník StB. Pro jmenování profesora nepřekročitelný práh, pro jmenování premiérem však jen polehčující okolnost. To však stále není to nejhorší. Ačkoli Andreje Babiše  nevolilo cca 70% voličů, je mu dán neomezený čas k sestavení vlády a co víc, prezident po něm nebude požadovat ani důvěru od ostatních politických subjektů. Tento mocenský a nebezpečný pakt snad nemohl být nikdy zřetelněji viditelnější.

Jak prezident, tak i premiér se navíc shodnou ve zbrojení proti svobodným médiím. Pomáhá jim v tom i další člen sněmovny, mužík podobně smýšlející a svou náklonností k mocipánovi Zemanovi se netající Tomio Okamura. Tato nenávist vůči veřejnoprávním médiím jde až tak daleko, že prezident neváhá skrze televizi vyzradit svůj plán, jak ji uškodit. Jak na ni zatlačit nebo ji dokonce dostat pod kontrolu. Ve svém konání pokračuje a neváhá znevážit tak posvátný okamžik, jako je inaugurace prezidenta, dštěním síry a pomluv na nemalou část společnosti, štvaním proti médiím i některým částem společnosti. 

Slavíme sto let od vzniku samostatného státu. Připomeneme si vzedmutí národa proti Habsburkům roku 1618 vedoucí nakonec pod jejich několik století trvající nadvládu. Dal by se vzpomenout revoluční rok 1848. Připomeneme si osmdesát let od zahození ideálů první republiky a přerod ve fašistickou druhou republiku a následnou cestu do Říše. Letos to bude sedmdesát let od komunistického puče a vpádu vojsk a "normalizace" po krátkém nabytí alespoň závanu svobody. Těch dat, která by se dala v takto příhodný rok připomenout, je mnoho. Dalo by se toho využít a během inaugurace se věnovat zamyšlením se nad historií a poukázat na to, jak je svobodna krásná a křehká, jak se s ní musí nakládat a o ni pečovat. Jak těžké je ji získat. Vybojovat! A jak snadné je ji ztratit. 

Nic z toho však prezident neučinil. Místo toho zbrojil proti svobodným médiím. Očerňoval novináře a mával naprosto zmršeným průzkumem vypovídajícím naprosto o ničem. Normálně na průzkumy sice moc nedá, ale zrovna tenhle se mu hodil do karet, tak proč jím nepoštvat část veřejnosti. 

Opět je však zajímavé, že prezident se pozastavuje nad novináři, kteří berou peníze od Bakaly. Pozastavuje se nad jejich morálností. Presumpci neviny najednou nectí. U svého miláčka a hlavy další nemalé skupiny ji však ctít musíme. Tam morálnost novinářů padá. I když i zde je ten nejvyšší podezřelý z dotačního i daňového podvodu i spolupráce s StB. Peníze jednoho nám smrdět mají, peníze druhého ne. Nemluvě o tom, jak nebezpečný je tisk ve vlastnictví politika.

Především však nesouhlasím s kritikou veřejnoprávních médií. Prezident mává průzkumem poukazující pouze na to, kteří politici v čase  průzkumu dostali kolik času v určitých pořadech. Kdyby průzkum probíhal o týden později, dopadne jinak. A kdyby o další týden později, dopadne zase jinak. Stejně jako kdyby došlo k záměně pořadů. Průzkum nevypovídá vůbec o ničem. Je zcela logické, že si televize zve politiky vyjadřující se k zrovna probíhajícím kauzám. A na čase se také podepíše, zda budete hovořit s Andrejem Babišem nebo Tomiem Okamurou, který vás odpálkuje během pár sekund, nebo se Schwarzenbergem, který bude dlouhé minuty rozvíjet vlastní úvahy. 

Právě tohle zbrojení proti médiím a svobodě slova by nám mělo být varováním. Svobodná média i svoboda slova jsou jedním pilířem, nebo snad přímo hlídacím psem, demokracie. Kdo proti nim zbrojí, ten určitě není demokrat a nemá dobré úmysly. Zcela souhlasím s politiky, kteří se zvedli a opustili sál, zatímco mocipán Zeman hřímal svůj rozdělující proslov. 

Nejen tato slova, ale především postoj nejvýše postavených k demokracii a svobodě slova by nám měl být varováním. Andrej Babiš nejednou prohlásil, že by si přál vládu jedné strany a volá po zavedení většinového systému. Martin Komárek se jezdí do Polska učit, jak vládne jedna strana. Komu by se nevybavila Gottwaldova slova, že se jezdí do Moskvy učit, jak nám zakroutit krky. Andrej Babiš už předloni v listopadu pronesl, že projevem demokracie je, že všichni ostatní respektují názor většiny (viz). Jinými slovy já jsem vítěz a beru vše. Co řeknu, to je svaté a ostatní držte tlamy a krok. Obdobně se také vyjádřil, i když mnohem úderněji a rychleji, Miloš Zeman, když všem jiného smýšlení vzkázal "Shut up!"

Jenomže tak, jak si tito dva pánové představují demokracii, já si představuji demokraturu. Demokracie určitě není o vládě většiny, nad vládou menšiny. V demokracii nemůže být o vládě někoho nad někým ani slovo. Největší chybou, kterou jsme udělali, bylo, že jsme vůbec kdy začali demokracii chápat jako vládu většiny. V demokracii však nesmí být místo pro vládu a panování někoho nad někým. Demokracie má být neustálou diskusí všech stran, zastupujících lid. To, co pak nazýváme vládou, musíme chápat jako správu, správu, země a možná jsme tento post měli už dávno přejmenovat, aby snad moci chtiví nedocházeli v omyl. Omyl, který pomalu přešel od mýtu vlády většiny v dogma, dogma, které míří dál a začíná hlasitě volat po novém zákonu  "Vítěz bere vše!" Vítěz však nemůže brát vše. I kdyby jistá strana zvítězila se 40% hlasů, stále zde zůstává 60% procent voličů, kteří ji nevolili. I ti vyslali své zástupce ke správě země. I s těmi se musí jednat a hledat společná cesta. Nelze neustále vyhovovat jedné části společnosti a tu druhou odsouvat na druhou kolej. Pouze cesta diskuse a hledání kompromisů je cestou k pokoji a míru pro všechny. Není-li demokracie diskusí, nýbrž vládou, vládou jedné části společnosti nad druhou, přestává být demokracií a stává se demokraturou.

A právě pravý opak dnes a denně vidíme u nás. Kdo nesouhlasí s prezidentem Zemanem, Andrejem Babišem, Tomio Okamurou nebo komunisty, ten by měl mlčet. To je ta demokratická žumpa, která chce uškodit společnosti. Neuvědomují si snad ani dalekosáhlost svých živých slov. Pohlédne-li však člověk na obsah sociálních sítí a diskusí, nemůže nevidět tu zlomyslnost. Tu touhu vyřídit si to s těmi demokraty po svém. Ne diskutovat, ale rovnou lidi minimálně zavírat za údajnou vlastizradu a kdo ví co ještě. Nejde o to, co politik dnes hlásá, ale o to, jakou cestu si připravuje. O to, jaké podhoubí připravuje sobě a dalším generacím. Podhoubí zlosti, nenávisti, závisti a pomstychtivosti. Podhoubí pro vládu jedné strany a nějaký způsob likvidace či umlčování odpůrců. Vůbec to nemusí být politici současní a zmiňovaní, kteří tak učiní, i když u pomstychtivého starého pána na Hradě bych se tomu vůbec nedivil. Klidně tohle podhoubí může využít některý politik let příštích. Nebo z něho může rovnou vyrůst a pak se budou divit všichni. Divit se budou, bude tomu však opět pozdě. Budeme opět sami a zbaveni starých ideálů čekat pod bičem autokracie, až opět dojde k uvolnění. Od strachu je jen skok k nenávisti. Od demokratury k diktatuře.

Ano, mám opravdu silné obavy o budoucnost a směřování této země. Události současných dní mne nenechávají klidným. Opravdu se strachuji toho, co nás v příštích letech, ne-li rovnou měsících čeká. Signály jsou až děsivé. Snad se lidé vzpamatují a uvědomí si, co je to být národem Masarykovým. V opačném případě zle tatíčku zle, závist, hloupost a nenávist zde. Sto let sami a svobodni, stále tobě nepodobni. Mohlo se nám tuze dařit, však nenaučili jsme se hospodařit.