Inaugurační projev prezidenta republiky

Dne 8.3. pronesl Miloš Zeman svůj inaugurační projev, v němž mimo jiné zaútočil na média. Reakce a kritika jsou hádám všem známé, předpokládám tedy za zbytečné se jimi zabývat. Jaký projev bych však v tak významný čas čekal?

Mí drazí spoluobčané,

letos si připomeneme sto let vzniku samostatného svobodného Československa. Vzniku republiky svobodné, humanitní a demokratické. Republiky ctící a respektující individualitu člověka i svobodu názoru. Připomeneme si nabytí svobody a vznik republiky po staletích pod jhem cizího panovnického rodu. Svobodného státu, který se stal vyvrcholením našeho svobodomyslného snažení. Státu, jehož tvář jsme již měli formovat a určovat my sami. Připomeneme si nabytí samostatnosti vykoupené nejen krví a životy mnohých národovců, ale také vydřené nepředstavitelným diplomatickým úsilím profesora Tomáše Garrigue Masaryka a doktora Edvarda Beneše. 

Nepřipomeneme si pouze sto let vzniku republiky, která by nám měla být v mnohém příkladem v našem současném konání i směřování, ale také sto let od doby, kdy v čele země stanul její první president - profesor a filosof Tomáš Garrigue Masaryk. Osoba, která nejednou svými názory pobouřila celou českou veřejnost a šla proti proudu, ale i přesto se zasloužila o samostatný stát snad víc, než kdokoli jiný. Osobnost, která svými myšlenkami formovala naši společnost k nevídanému rozkvětu a respektu ve světě.  Jsem tedy nesmírně poctěn, že se mohu tohoto úřady chopit právě v tak významný rok a posvátný okamžik, jako je tento.

Drazí spoluobčané, domnívám se, že právě v takto významný moment je důležité víc něž kdokoli jindy zamyslet se nad naši historií, námi samotnými a dalším směřování naší země. České republika není ani zdaleka tou zemí, jakou byla před sto lety. Nejen že přišla o značná území, průmyslový potenciál, svou nevídanou národní a kulturní pestrost a nakonec se rozpadla na dva na sobě nezávislé státy. Především však pozbyla ideálů, ze kterých vyrostla, pro které zde mnozí bojovali, které ji formovali a pro které žila. Právě to považuji za smutné a tragické, neboť jak pravil prezident osvoboditel: "Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily."  Národ bez ideií a smyslu svého bytí a směřování totiž přestává být národem, ale stává se pouze masou stejně hovořících lidí. A právě malé národy potřebují víc než ty velké, aby byly známy pro své ideály. Národy malé potřebují víc než ty malé obhájit před světem smysl své existence, aby nejen Evropa ale i svět došel poznání. že takový národ nesmí být ztracen, ale naopak musí být respektován a hájen. Právě takový národ musí za každé situace, v dobách rozkvětu i v časech velkých bouří,stát pevně za svými ideály a plně volat za jejich naplnění.

Bylo by tedy pěkné, kdybychom se právě v těchto dnech začali zajímat o ideály zakladatelů našeho státu, ctít je, šířit je a žít podle nich. Zajímat se nejen o ideály Masarykovi republiky, ale i všech jeho předchůdců a na těchto základech vystavět naši budoucnost. Aby se naše úsilí podepsalo na tváři země i národa. Abychom v sobě opět objevili tu mravní sílu, tu touhu po vzdělávání i zdokonalování a naplnili odvěký úklad našich dějin. 

Ano, jsme národem malým, ale ani národu malému nebrání nic vykonat věci velké. Činy hodné velkých národů. Záleží pouze na úsilí jednoho každého z nás, neboť my všichni, jeden každý jsme stát a jeden každý z nás se může podepsat na tváři země. Budovat stát, který nade vše milujeme, přeci nekončí vhozením lístku do volební urny. Naopak, péče o stát, ono skutečné vlastenectví, je neustálou mravenčí prací každého jednice a co kdo požaduje po státu a úřadech, ať prvně koná v kruhu svého nejbližšího okolí. I tomu nás učil prezident osvoboditel. A právě to úsilí každého jedince by mělo být o to větší a silnější, o co jsme menší národ, neboť abychom byli schopni vykonat věci skutečně veliké přesahující velké národy, musí jeden každý český člověk vykonat tolik práce, co deset příslušníků národa velkého. Historie nás však učí, že právě člověk český jest tohoto údělu schopen.

Tento nadcházející rok však není významným jen pro oněch krásných sto let od zrození státu. Letos si budeme připomínat i výročí neslavná a tragická. V září si připomeneme osmdesát let od sudetské krize a následného postoupení hranic nacistickému Německu, přičemž ihned záhy jsme se začali odvracet ideálům první republiky zády, oklešťovat svobody až jsme nakonec upadli pod křídla německé orlice - příští týden, a tedy 15.3., tomu bude 79 let. 

Připomeneme si také sedmdesát let od komunistického převraty, který rozjel v této zemi bratrovražednou politiku a období, na které nemůžeme být ani trošku hrdí. Období teroru nás samotných, proti nám samotným. Proti bratrům, sousedům, příbuzným a především proti hrdinům, kteří bojovali za naši svobodu a samostatnost během války po boku demokratů ze západu.

Letos si připomeneme také padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen po krátkém a lehkém svobodném nadechnutí a veškeré svobodomyslné myšlenky a tendence tak do země zadupaly těžké vojenské boty a rozjezdily pásy tanků. Právě tehdy se začalo ono neodpustitelné a nejznatelnější ohýbání morálního základu tohoto národa.

A vlastně si připomeneme ještě jedno kulaté výročí. Letos tomu bude také neuvěřitelných 400 let od dob, kdy se Matyáš Habsburský rozhodl omezit náboženské svobody v zemi a kdy si jeho rod zamanul stát se stálým panovnickým rodem s dědickým právem v Zemích Koruny české. Co následovalo, víme snad - defenestrace, desetiletá válka, poprava stavovských pánů, rekatolizace a tři staletí pod trůnem ve vídeňským. 

Budiž nám všechny tyto události varováním, jak snadné je svobodu ztratit a jak těžké je opět ji získat. Vzpomeňme, jak těžká a bezvýchodná se zdála Masarykova mise, když všude narazil na nepochopení a mocnosti Dohody zůstávaly nakloněny zachování celistvosti Rakouska, dokud nevzniklo silné a organizované zahraniční vojsko, které se pro své činy, hrdinství a veliká vítězství proslavilo před zraky celé světa.

Stejně tak neopomínejme ani na komplikace Edvarda Beneše během druhé světové války, když spojenci o obnovení Československa vůbec nepřemýšleli a mělo zůstat součástí Německa. Opět až hrdinství jedinců a nesmírnému diplomatickému talentu a úsilí vděčíme za obnovu naší země.

A jak těžké bylo zbavit se totalitní moci po válce není snad ani třeba připomínat. Hned první pokus po dvaceti letech zadupaly těžké vojenské boty a květy pražského jara sežehl moskevský mráz. Na druhý pokus jsme museli čekat další dvě desetiletí a prvotní impuls se musel dostavit ze zahraničí.

Drazí spoluobčané, budiž nám právě naše historie a tato data výstrahou. Neopakujme stejnou historickou chybu jako tolikrát v historii. Nebuďme lhostejní a nespěme, dokud nás nějaká krize neprobudí a zmatené nenažene rovnou do náruče totalitní moci. Buďme bdělí a politicky aktivní nejen v dobách krizí, ale především také v dobách míru a blahobytu, neboť právě naše nečinnost v časech pokojných nám zadělává na problémy v časech chaosu a zmatení. Dlouhodobě a konstantně sledujme politický vývoj nejen u nás, ale také kontrolujme politiky své, abychom si uchránili zdravý rozum a sami sebe zmatení v časech zmatečných.

Diskutujme spolu otevřeně a o všem, bez zábran a bez škatulkování, neboť právě škatulkování nás rozeštvává, dělá příkopy a žene proti sobě. Právě značkování může jednou vést k likvidaci těch nepohodlných. Hledejme cestu míru a snažme se hledat vzájemné pochopení.

Buďme také kritičtí. Buďme kritičtí však prvně a především k sobě samotným, pak až k okolí, abychom nehledali neexistujících viníků, neboť právě naše neúčast a lhostejnost je mnohdy základním kamenem všech problémů. Právě tento pasivní postoj a následné nepřipouštění si vlastních chyb se nám stal již tolikrát osudným.

Národe svatého Václava, národe Husův, národe Komenského, Palackého a Masarykův. Je čas najít nás samotné a nám dějinami předurčenou cestu. Cestu humanismu, svobody, pravdy a křesťanské lásky k bližnímu, neboť právě humanita a bratrství, jak psal president Masaryk, jsou nejvyšším ideálem českým a smyslem vší naší existence. Tento odkaz hledejme a v sobě opět nalezněme, šiřme jej a věrni mu zůstaňme.

Vážený pane prezidente, vím, že jsem pro vás jen kavárenská nula, která v životě nic nedokázala. Může být, teprve jsem na počátku své životní cesty. Je však smutné a tragické zároveň, pokud právě taková nula, jak vy soudíte, musí suplovat nejvyššího ústavního činitele, který si není ani schopen uvědomit významnost a svátečnost těchto dní. Který není ani v těchto dnech schopen zanechat rozeštvávání, útočení a raději se věnovat zamyšlení nad posvátností okamžiku. Je smutné, že právě taková kavárenská  nula, která by měla "Shut Up", se musí pokoušet vracet této zemi alespoň nějakou důstojnost a úctu k historické tradici, zamýšlet se nad historickým údělem země a vyzývat ke smíru.

Vážený pane prezidente, odkazu Tomáše Garrigue Masaryka, odkazu první republiky a odkazu všem šlechetným ideálům českým, věrný zůstanu.

S pozdravem,

Kavárenský demokrat.