Nebuďme k Benešovi nespravedliví

Před třemi dny jsme si připomněli výročí narozenin Edvarda Beneše a v souvislosti s tím jsme mohli zaznamenat i nárůst slovních výpadů proti jeho osobě. Zaslouží si je však?

28. května 1884 se v Kožlanech narodil náš druhý prezident a spoluzakladatel československého státu Edvard Beneš. Ano, počítáte správně, dnes jsou to tři dny, kdy bychom si připomněli 135. výročí narození tohoto významného muže. A jak jsem si povšiml, nejedno připomenutí alespoň na sociálních sítích provázela pobouření a nelibé narážky na domnělou slabost a neschopnost tohoto některými nenáviděného muže našich dějin. Jak však tyto zlé jazyky znají život Edvarda Beneše a jeho osudy? Jsou tyto narážky na místě a nejsou naopak hodně hluboko za hranicí neúcty a nevděku? Vzpomeňme alespoň v krátkosti, co vše pro tuto zemi Edvard Beneš vykonal a zamysleme se nad naší minulostí bez této osobnosti.

Edvard Beneš - Spoluosvoboditel

Edvard Beneš byl dlouholetým žákem a spolupracovníkem profesora Masaryka a právě jejich sdílené myšlenky a vzájemná důvěra je dovedli k nelehké cestě za novou a svobodnou vlastí. Již v prvních letech války a tedy v čase, kdy se o samostatném československém státě odvážil snít opravdu jen málo kdo, Masaryk opouští vlast a spolu s doktorem Benešem pokládá tu drobnou mozaiku směřující oba k jejich velikému dílu.

Po té, co se do Francie přesunul i Beneš a ujal se veškeré administrativní, organizační a především diplomatické činnosti, byl Masaryk mnohem volnější k šíření myšlenek a propagaci ideálů jak ve světě, tak i mezi krajany. Beneš tak již za první velké války vykonal ohromnou práci, ve které pokračoval i během následujících jednání, o kterých si můžeme více přečíst například v krásně zpracované životopisné knize Edvard Beneš - Drama mezi Hitlerem a Stalinem od Antine Mares. A pro ty, jež znají z časů velké války a prvního odboje pouze Masaryka, kterému připisují také veškeré zásluhy, pak to měl být právě Masaryk, který se jednoho krásného dne svěřil Čapkovi se slovy: "Bez Beneše bychom republiku neměli."

Edvard Beneš - diplomat a budovatel

Dalším významným dílem Benešova života je také jeho práce pro republiku v meziválečném období a především pak jeho pohyb na mezinárodní scéně coby diplomata a ministra zahraničí, kdy byl neustále na cestách a ve Společnosti národů, na jejímž chodu se významně podílel, byl všem dobře znám ten malý pán s aktovkou a složkami papírů. Již tehdy můžeme plně vnímat jeho politický i diplomatický talent a schopnost předvídat, které pak zúročí v následujících letech.

Edvard Beneš - Prezident

Zatímco dříve zmíněná období jsou opomíjena a zapomínána či snad mnohým lidem naprosto neznámá, právě období Benešova prezidentování je v povědomí lidí celkem rozšířené a hodnocené jako katastrofální. Samotnému Benešovi je pak sypán popel na hlavu i za věci, které nemohl ovlivnit nebo naopak provedl naprosto mistrovsky. 

K pochopení tohoto prezidenta a jeho kroků je potřeba si uvědomit v jak těžké době se ujal prezidentování. Evropa je po těžké krizi finanční a propadá se do krize morální. Kontinentem otřásají výstřely sociálních revolucí a nejistoty. Velmoci se třesou před hrozbou komunismu, který výrazně sílí a jako třetí síla se rodí fašismus a nacismus, který se prosazuje v řadě evropských zemí a v porovnání s bolševismem není vnímán jako taková hrozba. 

V Československu, které pro svůj pacifistický postoj zaspalo léta přípravy na jakýkoli možný válečný konflikt, umírá největší morální autorita, prezident osvoboditel - tatíček Masaryk a naopak se začíná vyvalovat hnis - komunisté provokují k bouřím, objevují se i čeští fašisté, v pohraničí začínají vystrkovat růžky Němci, pomalu a nenápadně se od nás odvracejí představitelé jak Malé Dohody, tak i lid západních mocností ovládají protiválečné nálady. Ve spojenecké Francii jež nám v mnohém byla přítelem i vzorem navíc propuká hluboká vnitřní politická krize.

Jak vidno, nastává tedy jedno z nejkomplikovanějších období naši historie a tím nás má protáhnout právě nový prezident Edvard Beneš. A ač se vám to možná nezdá, vede si vskutku mistrovsky a v rámci možností pro nás udělal snad více, než bylo v jeho silách.

Sudetská krize a Mnichovský mýtus

Jak bylo napsáno již výše, Edvard Beneš byl poměrů a vztahů na mezinárodním poli velice dobře znalý a dokázal skvěle předvídat a kalkulovat, což se projeví také během následující války. Hitlera a celou jeho hru prohlédl mnohem dříve, než kdo jiný. Sám na tuto hru odvážně přistoupil a hrál ji s ním, přičemž počítal s nepředstavitelnými drobnostmi,které dodnes unikají většině společnosti. Zájemce o zmiňovanou diplomatickou a psychologickou hru rád odkáži na Tesařovu práci Mnichovský komplex, nebo alespoň na můj poněkud chaotický starší článek, nežli se pustím do alespoň stručného nastínění jeho kroků a zamýšlení se nad nimi.

Beneš je totiž zcela neprávem posuzován tak jednostranně jako zbabělec a slaboch, který namísto boje kapituloval a uprchl. Jak marný by však byl náš boj? Obstáli bychom? A nebyl právě onen zbabělý úprk základním kamenem pro obnovu země?

Beneš se prý zachoval jako zbabělec, když bez boje vydal naše pohraničí nacistickému Německu, a nevedl národ do války. Avšak jaké byly naše vyhlídky na úspěch v dané době a jak by se k nám chovali Němci coby k vojensky poraženému národu? Francie byla v morálním i politickém rozkolu, jihoslovanský princ koketoval s fašistickými diktaturami, demokratické mocnosti byly na válku nepřipraveny a víc než nacismu se obávali komunismu.

A situace u nás? V pohraničí řádili zblblí Henleinovci, země byla ze všech stran obklíčena nepřátelskými zeměmi, opevnění bylo nekompletní, letectvo zaostávalo, důležité komunikace chyběly a naše země měla jen těžce hájitelné hranice. 

Naše strategie počítala s ústupovými boji na Slovensko a zachováním zdravého jádra armády do nástupu spojenců. Avšak kdo a jak by nastoupil? Předpoklady i události po vypuknutí války ukazují, že Francie by se zmohla na vyslání vojsk na Maginotovu lini. Jak by nám jejich postoj pomohl, i kdyby Německu válku vyhlásila? Vždyť i Sověti ve svých plánech z roku 1936 počítali s jejím pasivním postojem. A jak bychom uchovali zdravé jádro armády, když to nejlepší mělo být v pevnostech na hranicích? Jak by probíhal ústup bez komunikací na východ a řidičů, kterými byli právě zbíhající Němci? A kam bychom ustupovali, když Slovensko bylo sevřeno nepřátelsky naladěným Maďarskem a Polskem?

A obrana země na hranicích? Nebuďme bláhoví. České pohraničí na mnoha místech již ovládali Němci a situace se blížila stavu občanské války. Navíc naše statečná avšak malá armáda roztroušená po délce celých hranic by se stávala jen tenkou nitkou proti lavině, která se mohla přihnat odkudkoli. Tenoučká hrázička kolem země bez řádného týla.

Ano, obrana by jistě byla chrabrá a Němci by krváceli. Možná by vedla k morálnímu vzepětí nebo naopak k ještě většímu traumatu. V důsledku by však zjevně byla ještě větší katastrofou. Svět by na nás pohlížel jako na původce války a nacisté se k nám chovali mnohem hůře, než za protektorátu. I kdyby spojenci nastoupili a udělali více, než že by vyvedli vojska na hranice, Hitler by se už neměl kdy a jak projevit jako skutečný agresor a na nás by už jen na základě tehdy platných dohod svět pohlížel jako na původce války a o sporná území bychom nakonec s velikou pravděpodobností přišli, pokud ne o zemi samotnou a celé to krveprolití by pak bylo víc než zbytečným.

Proto Beneš sám navrhl odstup určitých oblastí s Německou většinou. Jednalo se o oblasti, kterých jsme byli ochotni vzdát se již po skončení první světové války. Jen si Hitler vyvřískal víc, než měl dostat. I přesto hrál dále Beneš tuto hru, v níž si vynutil ultimátum, donutil vládu jej protiústavně přijmout, aby ji posléze mohl odvolat a nahradit novou. Nikdo si doma nevšiml, že jsme přijaté ultimátum již neodmítli a svět včetně Hitlera s ním počítal jako s hotovou věcí. Proto Hitler neútočil po vyhlášení mobilisace a nechal nás ji dokončit, neboť věděl, že co dostat má už více méně dostal. Beneš hrál nebezpečnou hru a kalkuloval na dlouhá léta dopředu. Hrál ji však skvěle a byl ochoten prohrát první bitvu na úkor vyhrané války.

Edvard Beneš - Prezident obnovitel

Dalším zavrženíhodným krokem Edvarda Beneše je pak pro mnohé již zmiňovaný domnělý zbabělý útěk. Jenomže proč tak vlastně učinil? Že by ze strachu o vlastní život? To opravdu ne. Pokud měl totiž doktor Beneš s něčím opravdu velké zkušenosti, pak to byl pohyb na mezinárodní scéně, diplomacie, zpravodajská činnost a hlavně organizace odboje a zahraničního vojska ještě z předchozí války. A právě tomu se odešel věnovat do zahraničí. Vyčkávat až přijde čas a po té opět organizovat odboj, propagovat naši věc a jednotu i odhodlání bojovat za svobodu.

Mnozí se totiž jaksi mylně a velice bláhově domnívají, že československý stát by po válce vznikl jaksi samo, automaticky a bez jakéhokoli našeho přičinění. Za jeho obnovu však vděčíme právě nevídanému úsilí osoby Edvarda Beneše a jeho spolupracovníků, kteří se podíleli jak na řízení zahraničního, tak i domácího odboje, dostávali na západ potřebné informace, organizovali naše vojenské jednotky na cizím území stejně jako za předchozí války, setkávali se se zástupci spojeneckých vlád a orodovali za obnovu naši vlasti, jejíž obnova nebyla vůbec jasná.

Byl to tedy především Beneš a jeho lidé, kdo propagoval náš boj a národní jednotu, kdo se domáhal záruk a uzavíral smlouvy a díky komu byla země obnovena ne v předválečných hranicích, ale dokonce v těch předmnichovských. Dle Masaryka bychom stát bez Beneše neměli. Dle mého soudu bychom jej neměli hned dvakrát.

Operace Anthropoid

Nemalým dílem k tomu přispěla právě zmiňovaným odbojem zorganizovaná operace Anthropoid a atentát na říšského protektora a Reinharda Heydricha. Mnozí tuto akci zatracují pro její údajnou nesmyslnost a zbytečné ztráty na životech. Ale právě ta ukázala světu naši odhodlanost bojovat nadále za svou svobodu a právě pro ni jsme se dočkali definitivního uznání a konečného odstoupení spojeneckých mocností od dohody z Mnichova.

Je naopak paradoxní, že právě ti, kteří proklínají Beneše za Mnichov a naši "kapitulaci" v roce 1938, zatracují jej naopak pro ztracené a zmařené životy během Heydrichiády. Copak bychom v roce 1938 bojovali beze ztrát? Nikoli milánci! Ty ztráty by byly mnohonásobně vyšší, nacisté by zde řádili po celou válku a chovali se k nám mnohem krutěji a se zemí by toho bylo také srovnáno mnohonásobně více než dvě vesnice. Kdo se ohání bojovností v třicátém osmém a lomí rukama nad ztrátami v čtyřicátém druhém, není nic než pokrytec.

Edvard Beneš mezi srpem a kladivem

Poslední, co je Benešovi vytýkáno, je jeho přikování země k prohnilému sovětskému dubu a nástup komunistů k moci v naší kotlině. Kdo však bude číst knihy o Edvardu Benešovi, jeho životopisy nebo paměti, nemůže nevidět, co vše si Edvard Beneš uvědomoval a čemu z posledních sil vzdoroval již během války. Plně si uvědomoval, že lid bude po válce silně prokomunistický a prosovětský a o mocenském vzestupu SSSR byl také plně přesvědčen. Mnohokrát byl konfrontován s komunisty a po celou dobu navzdory nátlaku vynakládal veškeré možné síly také k domožení se záruk ze strany Stalina o nevměšování se do vnitřních věcí poválečného Československa, o jeho plné obnově a svobodném demokratickém vývoji. Všech těchto záruk se mu také dostalo a pokud nebyly naplněny, pak už je to problém cti a úmyslů někoho jiného. Beneš však dělal co mohl.

Mimo to stojí za úvahu, jaký osud čekal země jako Polsko, kde byla již během války exilová vláda nahrazena Stalinovými lublinskými loutkami. Něco obdobného mohli sověti provést i u nás. My však dílem opět dík osobě Edvarda Beneše dostali šanci jít poněkud svobodnější cestou. Proběhly u nás volby a v těch bohužel vyhráli komunisté. Kamenován za to, za toto selhání nás a našich předků, kteří nás na tuto cestu odkázali a ještě v 48. ji hlasitě s puškami v rukou podporovali, je však opět Edvard Beneš. 

Co měl dle vás, vy nevinní kritici s patentem na rozum tenkrát mrtvicí raněný a zesláblý starý prezident dělat? Jít proti národu, poněvadž to nevděčné stádo nebude ani po desítkách let schopné přijmout svůj díl viny a neustále sypat popel na hlavu právě jemu? Mohl vůbec riskovat občanskou válku v zemi, kterou po celou válku reprezentoval jako politicky jednotnou? A čemu by tím pomohl, když jsme dle všech platných dohod již patřili do Sovětské sféry vlivu, aniž by se nás kdo dříve ptal? Beneš nám získal svou usilovnou prací alespoň nějaký čas vzpamatovat se a dát si své věci do pořádku. My jej však promarnili a sami si svůj zpackaný osud zvolili. U sebe a našich předků hledejme vinu, ne u Edvarda Beneše. On nebyl všemocný a nezodpovídal za rozhodování každého jedince ve státě.

Ano, Edvard Beneš byl mužem, který provázel stát nejdůležitějšími obdobími. Podílel se na jeho vzniku i rozkvětu. Uhájil jej jedné zbytečné katastrofy a provedl válkou k vítězství. Získal nám čas a naději dát se opět cestou svobody a demokracie. Edvard Beneš byl tak určitě velkým, leč nepochopeným mužem naši historie, jehož kroky procházely nejtěžšími obdobími a zkouškami. Naše zatracování si však nezaslouží, naopak - pochopení a uznání.