West Highland Way. Skvělý způsob, jak poznat kus Skotska.

Chceš poznat kus Skotska a nevyhodit za to majlant? Zkus se vydat na West Highland Way, která patří k nejkrásnějším trekům v Evropě a je nejoblíbenější dálkovou trasou ve Skotsku. Sám jsem letos přešel celé Skotsko téměř bez pěněz

I když West Highland Way, neboli cesta západní vysočinou, nevede z jedné strany Skotska na druhou, je určitě skvělým způsobem, jak poznat tuto krásnou zemi a její krajinu. Začíná na předměstí historického Glasgow v Milngavie a prochází některými z nejznámějších míst Skotské vysočiny. Z počátku vede zemědělskou krajinou skotského venkova, odkud vás dovede na břehy největšího skotského jezera Loch Lomond, podél kterého dojdete až do krásně zelených hor Skotské vysočiny, kterou přejdete přes vřesoviště, průsmyky, kopce a horská údolí až do Fort William v centrální části Skotska.

Nejlepší dobou pro zdolání této trasy je přelom května a června, kdy není tak deštivé počasí a jsou relativně krátké noci. Úplná tma zde však nebyla ani o půlnoci a už po třetí ráno jsem se probouzel kvůli světlu, takže při nepřízni počasí můžete putovat i v nočních hodinách a nejste svázání slunce východy a západy. Mi za celou dobu nepršelo ani jedinkrát a užíval jsem si nezvykle krásné počasí. Musíte se však připravit na kousavé mušky Midges, které na vás budou hlavně po deváté hodině večer podnikat nálety po tisících. Dlouhé kalhoty, dlouhý rukáv, síťku na hlavu a tenké rukavice určitě uvítáte a na noc to chce stan s moskytiérou. Až na pár malých oblastí kolem jezera Loch Lomond totiž můžete ve Skotsku volně kempovat opravdu kdekoli, což je nesmírná výhoda.

Cesta na začátek

Už je to pár měsíců, co jsem se vydal na přechod Skotska s posledními penězi, které jsem měl. Díky příletu z Prahy do Edinburghu v ranních hodinách to bylo snad poprvé, kdy se mi podařilo vyrazit na cestu ještě v den příjezdu do dané země, nepočítám-li sousední Slovensko, kde člověk začíná svůj trek prvními kroky při výstupu z vlaku. I přesto se to však bez drobných komplikací a zdržení neobešlo. Tou první a největší bylo samozřejmě shánění plynové kartuše na dva týdny toulání skotskou přírodou. Neměl jsem před sebou totiž jen West Highland Way, ale také Great Glen Way. Skotsko jsem chtěl zkrátka tak nějak přejít celé.

Ani si nedokážete představit, jak by se nám trekařům ulehčilo, kdyby se plyn mohl převážet letadly. Kolik starostí by nám odpadlo pobíháním po městě a sháněním obchodu s outdorovým vybavením, kde by tuhle pro nás tolik potřebnou věc měli a pokud možno ještě typ kompatibilní s našim vařičem. Kdyby se dala taková věc aspoň sehnat přímo na letišti nebo v jeho blízkosti, hned by nám bylo hej. Ale bohužel, nedá se.

Nedaleko letiště v Edinburghu mají však k mému štěstí Decathlon, a tak jsem věřil, že mám po starostech. Prostě nasednu na tramvaj, vystoupím u Decathlonu, vezmu kartuši a zamířím do Inveress, kde započnu svůj přechod Skotska ze severu na jih. To by ovšem nesměly být veškeré zásoby ve zdejším Decathlonu vyprodané.

Takže co teď? Změna plánu, West Highland Way si dám pěkně správným směrem z jihu na sever a mířím vlakem do Glasgow, kde jsou nejen další dva Decathlony, ale obchod s outdoorovým vybavením téměř na každém rohu. V jednom si kupuji kartuši, ve druhém novou karimatku a kotlík. Proč dokupuji tyto věci až zde a nevzal jsem si je z domu? S karimatkami na krosně mají na letišti někdy problém, takže už je ani nevozím a za pár centů si nějakou obyčejnou kupuji až na místě. Můj kotlík mi naopak zmizel pár dní zpátky někde v lesích Slovenska při přechodu Velké Fatry.

Když mám všechno potřebné dokoupeno, běžím se konečně najíst, protože jsem od rána nic nejedl a pak vlakem mířím do Milngavie, kde v malém supermarketu hned vedle oficiálního začátku West Highland Way mají regál od země po strop napěchovaný kartušemi. Vědět to předem, mohl jsem si ušetřit spoustu stresu a běhání. I kdyby ho zde totiž neměli, je k dispozici hned v několika honestyboxech na první etapě cesty.

Krajinou skotského venkova

Milngavie je malé historické předměstí města Glasgow a právě zde začíná trek skotskou vysočinou West Highland Way. Už od prvních kroků z vlaku je vidět, že městečko tím doslova žije. Aniž bych cokoli pověděl, už mi muž sedící na zastávce naproti vlaku ukazuje kam mám jít a přeje mi krásnou cestu. Totéž zažívám snad na každém kroku kamennými ulicemi města, kde krom spousty místních potkávám také další hikery, kteří se na cestu vydávají. Všichni mají velké batohy s karimatkou či stanem na zadní části a s některými se během dnešního dne ještě párkrát potkám. Než vyjdu, zastavím se na své první pivo v této zemi a musím uznat, že není tak špatné, jak jsem čekal. Nezdržuji se zde však dlouho a záhy vyrážím na cestu.

Začátek cesty vede čímsi, co připomíná spíše lesopark na okraji města a musím přiznat, že mne tento úsek příliš nebaví. O tom, že začátek West Highland Way je celkem nudný jsem však četl ještě před cestou, tak nejsem příliš překvapen. Jen doufám, že tímto nebudu pokračovat další dny. Za to mi ta cesta opravdu nestála.

Neuplyne ani hodina a charakter krajiny se drasticky mění. Nudný lesopark ustupuje, lidé se z něj vytrácí a cesta mne vede mezi malými usedlostmi, statky a vesničkami. Tu a tam narazím na nějaký pěkný honestybox, kde si můžu doplnit vše potřebné od moskytiér, přes vodu a jídlo až po plynové kartuše. Vzhledem k tomu, že po otravných midges však nejsou ani památky, nechávám moskytiéry moskytiérami a kašlu na užitečné spreje proti hmyzu a pluji dále překrásně zelenou krajinou skotského venkova. Už druhého dne toho začnu litovat. Neexistuje snad otravnější hmyz než drobný pakomár skotský, pro kterého budete na české komáry v létě u řeky vzpomínat ještě s láskou. 

Na dohled mám první kopce zvlněné krajiny, na loukách se pasou jeleni a na pastvinách ovce či krávy. Abych pravdu řekl, malebná krajina, kterou procházím, naopak předčila má očekávání. Jsem nadšen a cestu si velice užívám až do večerních hodin, kdy se dostavuje menší problém.

Kam dnes postavím stan? Poslední hodiny totiž šlapu po prašné silnici v sevření oplocených pastvin a aby to nebylo málo, večer přecházím na asfaltku. Po pravé straně ohrada, po levé straně ohrada a pode mnou silnice, po které tu a tam prosviští auto či motorka. Tohle nevypadá vůbec dobře a pokračovat v chůzi už příliš dlouho nemůžu, poněvadž před sebou mám Loch Lomond and Trossachs National Park, tedy jedinou oblast ve Skotsku, kde se údajně nesmí volně kempovat. No, nakonec mám štěstí, když na samé hranici národního parku narazím na cyklostezku odklánějící se od cesty na Drymen směrem na Croftamie. Jdu po ni pár desítek metrů a záhy nalézám pěkné místečko ve skrytu rozsochaté koruny stromů. Stavím stan a zalézám do něj. I když slunce zapadlo už hodně dávno, obloha je stále jasná a temnota noci se nedostavuje ani v jedenáct hodin večer. Ještě o půlnoci je spíš šero než tma a po třetí hodině ráno mne opět budí denní světlo. No, nedošlo mi jak moc je Skotsko na severu. Aspoň nebudu tak omezen poryvy počasí. Pro světlo můžu putovat prakticky kdykoli.

Krajinou skotského venkova

K největšímu jezeru Skotska

Nejslavnějším skotským jezerem je bezpochyby Loch Ness. Tím největším, které zde však najdete, je Loch Lomond, kolem kterého se rozkládá obrovský národní park a podél jehož břehů West Highland Way postupuje. Než k němu však dojdete ještě chvíli potrvá. Nejkratší možnou cestou to k jeho břehům je 9,5 a kilometrů a mne navíc čeká cesta oklikou přes Conic Hill, který nabízí naprosto úchvatný výhled na obrovské jezero a kopcovitou krajinu kolem něj.

Ještě nějaký čas však ceste pokračuje krajinou skotského venkova, kterou navíc kráčí neuvěřitelné množství lidu. Jsou zde vitální staříci i skupiny mlaďochů, rodinky s malými batůžky i zdatní chodci s pořádnými krosnami a na nich upevněnými stany a karimatkami. Jsou zde zkrátka hikeři všehu druhu, kteří se vydali na nejslavnější trek skotskou vysočinou. Nakonec se zdá nejlepší šlapat takovým tempem, abych nedohnal lidi před sebou, ale zase na druhou stranu si držel dostatečný odstup od hlučných upovídaných grup za mnou. I přesto však tu a tam nějaké hlemýždě předběhnu nebo narazím na lidi jdoucí trasu v protisměru. Těm opravdu nezávidím, protože ti tomu nekonečnému procesí neuniknou. Jsem celkem rád, že nakonec jdu správným směrem. Už mám spoustu dálkových pochodů za sebou, ale tohle jsem nikdy nikde nezažil. Co taky čekat na jednom z nejslavnějších treků v Evropě. Tohle je důvod, proč takové ani moc nevyhledávám. Nechceš si dát svatojakubskou stezku do Santiaga? Ne děkuji, raději zešílím v divočině.

No a taky že šílím. Aby to nebylo málo, sezóna otravného pakomára skotského začala, a tak už jen dát si někde bokem pauzu na jídlo je neskutečně bolestivé. Než si udělám snídani, jsem dokousán snad po celém těle a tryskem pádím k rozcestí pod Conic Hill, kde to většina pohodlných chodců stáčí na Milton of Buchanan, odkud pokračují po asfaltce až Balhamy, a tak si odsud až po vrchol užívám samoty. S příchodem na vrchol se to však rychle mění, protože zde proudí doslova davy turistů z opačné strany od Balmahy. Uřvaní Poláci samozřejmě nesmí chybět. Na jednu stranu je to zde odporný sběh lidu, na stranu druhou jsou odsud ale překrásné výhledy na okolní krajinu. To nakonec převáží, a tak okolí tiše ignoruji a kochám se výhledy do krajiny.

Conic Hill

Cesta z Conic Hill připomíná spíše hliněnou stezku přes velké kamenné schodiště, kterou vzhůru neustále proudí zástupy hlučného lidu. Nechybí opět ani uřvaný Polák snažící se vytáhnout na kopec své jízdní kolo. Jo, chceš-li se naučit plyně polsky, vyraž do Británie.

Po nějaké době vás cesta přivede na okraj lesa, kde konečně dostanete nějaké relevantní informace ohledně táboření v národním parku. Tábořit se smí téměř všude, jen je zde pár oblastí, kde je to zakázáno. Většinou se jedná o oblasti, které jsou turisticky velice vytížené a zároveň se zde nachází dostatek kempků. Až si říkám, zda tento zákaz nemá spíše chránit zisky místních kempařů.

Podél největšího jezera Skotska

Pod Conic Hill se nachází městečko Balmaha, které leží na březích největšího Skotského jezera Loch Lomond, podél kterého budu pokračovat dnes i zítra dále. Je zde i malý obchod, kde si po mé osobní zkušenosti s otravnými midges za nemalé peníze nadšeně dokupuji moskytiéru na hlavu. Je to taky jedno z mála míst, kde můžete dokoupit zásoby na další dny, tak neváhejte. Kdo by se chtěl také jednou najíst v zařízení restauračního tipu, hned vedle je restaurace The Oak Tree Inn. Na příchod obsluhy však nečekejte. Musíte si objednat přes QR kód na stole a rovnou i zaplatit a to i s dýžkem. Že se rozhodnete až na základě toho, jak vám chutnalo a jak jste byli spokojeni se servisem tady nepočítejte.

Od Balmahy dále vás čeká něco přes třicet kilometrů podél jezera Loch Lomond a především v první části dne si budete ťukat na hlavu, zda se opravdu nacházíte v přírodním parku s vyšším stupněm ochrany. Zatímco na pláži se povalují stovky lidí i s malými přenosnými grilly, na hladině se prohání lodě, skútry a motorové čluny tam a zpět. Takový bordel nezažijete snad ani na Mácháči. Že by mne zdajší příroda kdo ví jak okouzlila se také říct nedá.

Opravdu jsem národním parku? Co tady chráníte? Čemu by vadilo postavit si tady v tom bordelu stan? Leda tak mi, protže tohle bych kolem sebe dlouho nesnesl. Opravdu chrání přírodu nebo práva a zisky místních kempařů? I když možná právě zde bude zákaz kempování pro to, jaké davy zde denně tráví čas a o jaké lidi se jedná. Prostě všude kolem plno mudlů!

Naštěstí to davové šílenství všude kolem netrvá věčně a za hodinku až dvě člověk opět šlape dále v tichu lesa a potkává maximálně stejně založené lidi na cestě za turistikou. Většina z nich šlape po West Highland Way jako vy, ale v těchto končinách to neplatí ještě pro každého. Než nastane večer, už se procházím idilickou až romantickou krajinou a opouštím také místo s řízeným kempováním. Jen pár metrů za hraniční cedulí už se nachází první stany chodců na stezce Skotskou vysočinou. Někteří si čtou, jiní posedávjí před stany a další jsou už dávno zalezlí. Jen já pokračuji v cestě a nevidím důvod stavět si stan, dokud vidím na cestu. K tomu mne opět donutí až nálety otravných midges, přičemž víc času pak věnují boji s otravným hmyzem než stavbě stanu. Aby to nebylo málo, jak jsou po mě rozlezlé, tak si je ještě dotáhnu dovnitř, takže ke slovu záhy přichází repelent. Když vidím, jak je můj stan z venku doslova obsypán tímto otravným hmyzem, ztrácím chuť vylézat ven. I kdybych potřeboval močit, rána nevylezu. 

Midges mi nedávají pokoj ani ráno a já se až do devíti převaluji ve stanu, ze kterého se mi do mračen kousajících mušek vůbec nechce. Když však slyším procházet první chodce na stezce, kousnu se a začínám s balením. Přece nebudu za totálního břídila, který půl dne prospí. Se snídaní však počkám a dělám si ji až mnohem později. Ani dnes si ji však příliš neužiju, protože se na mne slétá kousavý hmyz z okruhu několika kilometrů, sotva se jen usadím u strouhy a začnu si plnit můj hlinikový kastrol vodou. Čert aby vás spral! Víc než čemukoli jinému se člověk opět věnuje jen boji s otravným pakomárem skotským a jídlo si ani pořádně nevychutná. Prostě vše zhltnout a valit dále.

Až k Inversnaid hotel vede stezka stále podél jezera a jedná se asi o nejnáročnější úsek na celé trase. Není to však kvůli tomu, že by cesta nějak dlouho strmě stoupala vzhůru, ale k vůli terénu, kterým se šlape. Je to dost krkolomný úsek po úzké cestičce stoupající chvilku vzhůru a pak zase strmě padající dolů. Člověk přitom přelézá spoustu kořenů a kamenů a doufá, že si někde nezvrtne kotník. U hotelu si však chodec může za tu námahu odpočinout, posedět na lavičkách, vykoupat se v tůni pod vodopádem, doplnit zadarmo vodu z pítka pro hikery a nebo možná i najíst. Já si zde pouze chvíli posedím a pak zase vyrážím dále, dokud nenarazím na pláž, která doslova vybízí ke koupeli za horkého letního dne. Tohle je něco, co člověk na West Highland Way opravdu ocení. Pro bezpočet jezer a potoků se může koupat opravdu denně. 

Koněčně Skotsko, jak jsem si jej představoval

Stejně jako mnozí chodci na West Highland Way si zde i já dávám dlouhou pauzu, užívám si sluníčka i osvěžující ledové vody z jezera. Nechci zde však ztratit celý den, a tak se v odpoledních hodinách dávám opět na cestu a stejně tak činí i skupina Germánek, se kterými se už druhý den na cestě Skotském potkávám. Chvilku kličkujeme lesním porostem, ale když jej opustíme, nastává teprve ta pravá skotská nádhera, která nás zbývající čtyři kilometry podél Loch Lomond bude provázet kudy se jen hneme. Přesně tak nějak jsem si Skotsko představoval. Okamžitě zastavujeme a snažíme se pobrat tu všudypřítomnou nádheru obklopující nás ze všech stran. Nechápu, jak někdo i tuto část West Highland Way může označovat za nudnou  a nezáživnou. Já jsem nadšen.

Doune Byre

Asi za hodinu vás cesta přivede do kempu Beinglas Farm, kolem kterého se paradoxně opět rozkládá oblast se zákazem volného kempování. Opět mám ten dojem, že zákaz má pouze chránit zisky místních provozovatelů kempů. Pokud chcete, můžete zde přespat, dát si pivo, něco sníst nebo dokoupit zásoby v místním obchodě, pokud bude otevřený. Já to štěstí nemám, a tak si dám jen pivo, využiji místních toalet a opět vyrážím na cestu překrásnou skotskou přírodou. Stezka mne vede mezi téměř nezalesněnými jasně zelenými kopci a pastvinami, přechází přes řeku a pak opět stoupá do kopců, kde mne čeká poměrně dlouhá chůze na dohled nějaké farmy podél takové té malé kamenné zídky, jaké znám z filmů ze skotského prostředí. Budu se opakovat, ale opět se topím ve Skotsku tak malebném, jak jsem si jen představoval.

Ještě toho večera mne cesta přivede na plácek pod vrcholem Kirk Craig někde nad městečkem Crianlarich. Je zde rovná půda na okraji lesa i lavička a stezka odsud dále začíná stoupat. Je krátce před devátou a není důvod se hnát někam dále. Ideálnější místo pro nocleh člověk široko daleko ani nenajde, a tak sundávám ze zad batoh a dávám se do stavby stanu. Pozdě však. Je devět večer a nastává čas malých otravných midges. Víc než stavbě stanu se tak opět věnuji boji s kousavým hmyzem. Od teď už však vím, že devátá hodina je ten čas, kdy musím mít postavený stan a být uvnitř zalezlý. Jak ukáží další dny, je tomu právě tak. I lidé na stezce odsud dále budou v devět zalézat jako když jeden zapíská večerku.

Skotská krajina

Vstříc skotské vysočině

Dalšího rána mám pocit, že mne štěstí na počasí opustilo. Potemnělá obloha je položena celkem nízko a já věřím, že dnes nutně musím zmoknout. Balím si tedy stan a stoupám vzhůru do lesů. Než z nich však sejdu v Kirktonu na druhé straně lesa, je opět krásné počasí, obloha je modrá a prohání se na nich bílé ovce, stejně jako na okolních pastvinách. Cesta vede zemědělskou krajinou a přenádhernou přírodou ve skrytu hor, a ačkoli je zde příroda mnohem krásnější, než tomu bylo v některých chráněných oblastech národního parku, kempování je zde povoleno úplně kdekoli. Kdo by však preferoval pohodlí a bezpečí oficiálního kempu, i zde jich pár najde. Jeden leží přímo na cestě nedaleko Kirktnu. Spousta dalších je pak v Tydrum, kudy West Highland Way rovněž také prochází a kde přechází přes dálkovou silnici A82. Hned vedle té se nachází restaurace a obchody, kterých většina chodců ráda využije, protože dalších 45 km na žádný další obchod nenarazí. Pokud potřebujete doplnit zásoby čehokoli, pak právě tady. Počítejte však s tím, že majitelé místních obchodů s tím dobře počítají, a tak ceny nadsadili nahoru. Nezapomenou vás však velkou cedulí upozornit, kolik mil bez dalších obchodů vás čeká a že vaše nohy pít neumí.

No i já podlehnu, doplním si zásoby vody a dám si zde něco k snědku. Pak však místo rychle opouštím a kvapným tempem pokračuji směrem na Bridge of Orchy, kde mají jedno z nejmalebnějších nádraží, jaké jsem kdy viděl. Také je zde restaurace a opět kohoutek s vodou pro chodce. Až sem člověk šlape dechberoucí krajinou mezi krásně zelenými kopci bez lesního porostu a téměř celou dobu po rovině. Jako něco už mám nachozeno, ale nikdy bych nevěřil, jak moc můžou bolet nohy právě z chůze po rovině. Tak spálené šlapky jsem snad ještě nikdy neměl, a tak jakmile spatřím potok, zouvám si boty a jdu dopřát nohoum trochu úlevy v chladné potoční vodě. Opravdu mi to moc pomůže.

Kdo by chtěl, může se opět napojit a asi i nasytit ve zdejší restauraci u cesty a večer to zakempit v tábořiště hned za řekou na okraji města. Jsou zde i záchody, klid a možnost se opět okoupat v chladné řece valící se z hor. Já mám však čas, slunce je stále vysoko na obloze a tak pokračuji ve svém putování. Cesta zde přitom opět konečně začíná stoupat a vede mne jako vždy překrásně bezlesými kopci zaručujícími nádherné výhledy na všechny strany vzhůru do kopců nad Birdge of Orchy a jezerem Tulla. Cesta vás přivede až na vrcholek Mam Carraigh, odkud si užijete opravdu nádherný výhled na okolní krajinu. Krásných výhledů, pro které si však Skotsko zamilujete, si bude užívat ještě po celou dobu sestupu do Iveronan. Nejde se i zde pár míst k táboření. Nejúžasnější je asi to na vyhlídce pod osamělým stromem, ale zde je již obsazeno. Moc mi to však nevadí, protože chci dojít až k tábořištím vyznačeným v mapě u řeky Allt Tolaghan za Iveronan, kde se aspoň opět okoupu na konci prošlapaného parného dne.

I když jsem zde celkem brzy a normálně bych odsud pokračoval dále, před sebou mám rozsáhlé močály Rannoch Moor. Netuším, jak to bude z pevnou půdou pod nohami mimo stezku a především počítám s enormním množstvím otravných kousavých midges, a tak stejně jako někteří další chodci na stezce zůstávám zde. Shodou okolností mám za sousedy dvě Češky, tři Slováky a dva Němce. A jak už jsem psal na závěr předchozího dne, dnes zažiju něco nečekaného. V devět hodin jako když zapíská budíček na táboře všichni skáčou do stanu. Po tolika dnech na treku už asi každý ví zač je toho tento hmyz loket a kdy je nejlepší se před ním schovat.

Mam Carraigh 

Přes mokřady do ráje hor

Rannoch Moor jsou rozsáhlá bažinatá vřesoviště rozkládající se na 130 kilometrech čtverečních plochy, které určitě budou znát hlavně fanoušci Harryho Pottera. Oblast je převážně neobydlená, člověkem jen minimálně dotčená, nevhodná pro zemědělství a jedná se tak o jedno z posledních míst skutečné divočiny na takto velké ploše. Kdo by si taky stavěl město v bažinách. Už jen protáhnout tudy dálnici dalo potíž.

Právě okrajovou částí těchto bažin bude chodec pokračovat zhruba dalšího půl dne. Nemusí se však bát, že by bloudil po chodníčcích mezi močály jako Frodo a Sam v trilogii Pán prstenů. Skrz močály totiž vede dostatečně široká pevná cesta, kterou v 18. století vybudovali angličtí vojáci pod vedením generála Caulfeilda, aby tak získali přístup do skotských hor a měli tedy Skoty pod větší kontrolou a mohli pohotově zabránit případným protianglickým povstáním. Většina West Highland Way využívá dodnes dochované zbytky této kamenné stezky v horách, která byla záměrně stavěna ve vyšších polohách, aby se ušetřilo na materiálu a nebylo potřeba budovat mosty přes potoky, které jsou ve vyšších polohách pro svou úzkou šířku a malou hloubku snadno překročitelné. Dokonce se zde najdou i místa, kde by se dal snad postavit stan. Počítejte ale s masivními nálety kousavých midges, kterých je zde jako nikde jinde na trase. Člověk prostě musí svižně jít a raději ani nezastavovat. Já měl během svého pochodu parádně depresivní počasí podtrhující kolem mne se rozkládající pustinu a věřil jsem, že toho dne snad poprvé během svého putování Skotskem zmoknu. No, nakonec se tak však nestalo.

Asi po 12 kilometrech cesty se nachází Glencoe Mountain Resort, což je kemp s jídelnou, kde se dá před otravným hmyzem schovat a najíst. Já této příležitosti nadšeně využil a dal si zde výborné Stew a nějaký místní čokoládový koláč. Taky jsem si doplnil vodu a konečně sundal podvlíkačky, ve kterých mi bylo neskutečné vedro, ale kvůli miliónovým mračnům midges jsem se nemohl ani zastavit, abych si je svlékl dříve. Když kemp opouštím, jsem překvapen náhlou změnou počasí. Obloha je najednou modrá a je krásný slunečný den.

O kousek dále (asi půl hodinky cesty) se u cesty nachází Kings House Hotel, což je další z míst, kde si hladový a sešlý poutník může dát něco k snědku nebo zvlažit rty ve zlatavém moku. Mnozí zde zastavují a staví si stany na oficiálním kempovišti vedle hotelu. Vidím zde lidi, kteří se mnou kempovali dnes u řeky, ale já nevidím důvod zastavovat, když je tak krásné počasí a mám půl dne před sebou. Pro mne den teprve začal, a tak pokračuji po úzké stezce která pomalu opouští mokřady a vede mne do ráje zelených kopců a hor. Musím říct, že se jedná asi o nejkrásnější úsek celé skotské West Highland Way. Doslova proplouvám horským údolím očarován tou nádherou, která mne ze všech stran obklopuje.

Údolí řeky Coupall

Přes hory do Kinlochleven

Tato stezka malebnou krajinou mne přivede až před chatu Lagangarbh, což je jedno z ikonických míst Skotska, které asi nechybí ve fotoalbu nikoho, kdo vysočinu navštívil. Jedná se o malý bílý domeček svítící v zelené temnotě hor a dokreslující krásu zdejší krajiny. Naproti se nachází lavička, a tak chodec může posedět a spočinout před výstupem do hor, který ho nyní čeká. Před sebou totiž máme Ďáblovy schody, což je další majstrštyk generála Caulfeilda, který zde se 450 anglickými vojáky zbudoval kamenné schodiště stoupající 260 metrů strmě vzhůru na horské sedlo z údolí přes sedlo hřebene Aonach Eagach, kde se ocitáme nejvýše na celé West Highland Way. Po letech užívání zástupy poutníků toho ze staré cesty však mnoho nezůstalo a těžko byste věřili, že tudy kdysi vedla pravá kamenná silnice. V tyto dny je to spíš jen koryto hlíny a sem tam šutr. Výhledy jsou odsud však impozantní a když se člověk vyškrábe na hřeben a konečně zavítá do skutečného světa hor, nepřestává žasnout.

Konečně hory

Cestu dále představuje úzká stezka vlnící se přes mírné oblé svahy hor a nabízí výhledy jak na nevídaně zelené kopce všude kolem, tak i na jezero Eilde v dáli. Neskutečná romantika. Není divu, když tu a tam narazíte na mladý pár, který už si zde postavil stan a nedočkavě vyčkává, až se obloha začne barvit od vytrácejícího se slunce.

Takto krásně přes hory si člověk šlape dalších sedm kilometrů, dokud nezačne opět sestupovat do údolí a nořit se do lesů nad městečkem Kinlochleven, kde po několika dnech také narazí na obchod otevřený do pozdních večerních hodin. Opět si tak můžete doplnit zásoby na další cestu. Já si zde však po pěti dnech na cestě konečně kupuji sprej proti midges, který od dalšího dne nebudu potřebovat, protože má další cesta povede místy, kde se ty potvory téměř nevyskytují. Co mne však v centru města překvapí je cedule žádající turisty, aby nekrmili jeleny. Cože, máte zde ohradu nebo co? Nikoli, o pár minut později potkávám jelena, jak se v klidu pase u silnice na travnatém prostranství mezi domy. Co mě tedy ještě nepřekvapí.

K večeru šlapu za město, kde se nachází hned několik míst ke kempování. Mne však stále něco žene dále a výše, dokud nepřijdu na okraj borového lesa. Nevím proč, ale vcházím do něj a pak šlapu po sotva viditelné pěšině vzhůru. Nejednou stojím na rovném plácku na okraji lesa obklopen křovinami obsypanými fialovými květy s výhledem na rozsáhlé jezero Loch Leven v těsném sevření zašpičatělých hor. Je zde místo tak akorát pro můj stan a dokonce i malé ohniště. Jde asi o jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy mohl kempovat, pokud ne nejkrásnější. Jen škoda, že si té nádhery moc neužiju, protože mne otravné midges donutí zalézt do stanu sotva ho postavím.

Stará vojenská cesta

Dnes toho před sebou nemám mnoho. Pouze vystoupám kousek výše a po steré vojenské cestě generála Caulfeilda budu pokračovat až do Fort Williams na úpatí nejvyšší hory Velké Británie Ben Nevisu, kde celá West Highland Way končí. Cesta se mírně vlní po horských lučinách a pastvinách a ukazuje chodcům spoustu dalších krás Skotské vysočiny. Úsek není vůbec náročný, takže ho přeletím mnohem rychleji, než jsem vůbec plánoval a odpoledne ve Fort William musím řešit dilema, co s časem a jak dále. Nakonec to dopadne tak, že nechávám Ben Nevis za mými zády a pokračuji po další z dálkových tras, které zde začínají. Jsou jimi jistě krásný a zajímavý Cape Wrath Trail nebo East Highland Way, já si však zvolím celkem nudnou a nezáživnou Great Glen Way, po které dorazím až do Inverness na březích severního moře. To už je ale jiný příběh, který si povíme někdy příště.

Old Military Road