Jak snadné je naprogramovat názor společnosti, obzvláště pak smutek, soucit a strach.

Nechci nikterak lidem bránit v jejich soucítění s Francií. Vrtá mi však hlavou, kde byl jejich přehnaný soucit a veškeré to vlaječkové šílenství, když před nedávnem zásluhou téže teroristické organizace zemřelo dvojnásob lidí.

Události, k nimž došlo v pátek v noci v Paříži, jsou skutečně strašné a nenechají snad nikoho klidným. Přeskočme však fakt, že euroskeptici, xenofobní blázni, protiislámští fanatici a nejrůznější tzv. populisté před nimi varovali, a tak se jim dalo předejít. Stačilo pouze, aby inteligence sídlící v Bruselu dala na bučení onoho „tupého davu“. Nyní se však spíše musím zamýšlet nad tím, co za davové šílenství sleduji všude kolem nyní. 

To, jak nyní všichni s Francií soucítí, je vskutku úžasné. Miliony lidí si na Facebooku vyvěsilo štítek PRAY FOR PARIS a všude se to hemží francouzskými vlajkami, že to snad nebylo možné vidět ani za časů Napoleona Bonaparte. Teroristé z IS se vašeho projevu soucitu dozajista zaleknou. Zcela nepochybně zpytují svědomí, složí zbraně a zanechají své činnosti.

Na druhou stranu se však musím ptát, kde bylo všechno to přehnané soucítění před pár dny, kdy došlo k pádu letadla v Egyptě. Následkem onoho činu zemřelo téměř dvakrát tolik lidí. Mezi obětmi byly i děti. I v tomto případě se k akci přihlásili teroristé od IS.

Jaké že byly reakce?  V porovnání se současným děním, téměř žádné. Pár médií se o události zmínilo a snad nikdo víc ani necekl. Francouzi událost karikaturovali a mnozí pomalu zapomněli, že k podobnému činu vůbec došlo. Vše se v tichosti zametlo pod kobereček a šlo se dále. 

Takže  v čem je  nyní rozdíl? Proč se nyní vše halí do barev francouzské trikolóry a média události rozpitvávají tak hluboce, aby pokud možno co nejvíce lidí vnímalo události jako útoky na lidi jim blízké. Jde snad o to, že nyní došlo k útoku na území Unie? Nebo je problém v tom, že před týdnem zemřeli převážně Rusové? Ať nesouhlasíte s politikou Vladimíra Putina sebevíc, co dělá z rodin v onom letadle nelidi nehodné soucitu? Řídíme se sad Hitlerovou doktrínou, že Rusové jsou podlidé? A čím si zaslouží ony děti z onoho letadla náš lhostejný přístup?  

Vy všichni co si tu teď házíte přes profilovky francouzské vlajky. Před týdnem dík IS zemřelo skoro dvakrát tolik lidí po útoku na ruské civilní letadlo. Mezi obětmi byly i děti. Nikdo ani neceknul a Frantíci to ještě karikaturovali. Kde byl váš přehnaný soucit?
(Můj vzkaz všem, kteří nyní podlehli onomu vlaječkovému šílenství)

Pravda bude asi v tom, že hyenám u moci a kormidel médií vůbec o oběti oněch atentátů nejde. Jediné, o co jim jde, je vmanipulovat pokud možno co nejvíce lidí do pokud možno stejného postoje. Proč to? To opravdu netuším. Ale působí to tak. I když vlastně čtu-li nyní prohlášení a články tipu: „Tohle je přesně to, před čím oni lidé utíkají, mějte s nimi soucit a vystupujme co nejsolidárněji“, začínám tušit, odkud vítr vane.  Pochybuji však, že tahle metoda přesvědčování zapůsobí, když to začíná stále více vypadat, že ti lidé si svou válku přiváží s sebou.

Ostatně tutéž metodu mediální masáže jsme mohli sledovat již na začátku roku, kdy po atentátu na redakci Charlie Hebdo bylo taktéž na téměř každém kroku vidět nápis „Je suis Charlie.“ Média vyvolávala u lidí stejnou masovou lítost. Politici vyjádřili svůj jednotný postoj a zármutek tím, že se nechali natočit v ulicích Paříže a zahráli na nás parádní komedii.

O tom, že téhož dne bylo v Jemenu do povětří vyhozeno 34 lidí, jsem se pak dozvěděl až téměř měsíc po oněch událostech při sledování satirického pořadu „Die Anstalt“, kde se ihned v úvodní scéně ptají německého komika, který je vyznáním muslim, zda se distancuje od atentátu ze 7. ledna. On odvětí výstižnou otázkou „Od toho s hodně obětmi, nebo s velkým soucitem?“.

Abych pravdu řekl, dalo to hodně práce najít na internetu o oné události z Jemenu alespoň jeden článek. Nakonec se jej podařilo najít na ne příliš přehledném serveru m.ceskenoviny.cz, kde se již hovoří dokonce o 38 obětech.
(článek zde:http://m.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/vybuch-bomby-v-jemenu-zabil-nejmene-15-lidi/1165754)

Úvodní scéna z pořadu "Die Anstalt", protentokrát bohužel však pouze v Němčině:

Podobnou technikou mediální manipulace je nám vnucován i názor, že je potřeba přijímat uprchlíky ze Sýrie zmítané válkou. Na lidi východu Ukrajiny zmítané taktéž válkou se však tak nějak zapomíná. Tihle pomoc nepotřebují. Stejně tak, když Volyňští Češi žádali o možnost azylu v české zemi, ať už byly jejich důvody jakékoli, také se jejich žádost téměř bez povšimnutí smetla ze stolu a dlouho jim nikdo nechtěl věnovat pozornost. Je nám líto drazí vzdálení krajané, nejste muslimové, máte smůlu. Ve své pravlasti vítáni nejste.

Techniku hraní na city bylo stejně tak dobře možné sledovat i onehdy, když svět obletěla fotka utopeného syrského chlapce. Média to sehrála parádně. Záběry obletěly svět tak rychle a byly vidět téměř na každém kroku, že vlna soucitu a spoluviny, kterou vyvolala, zafungovala báječně. Názor, že uprchlíky je třeba přijímat, ve společnosti vzrostl. Zprávy, že rodina ve skutečnosti neutíkala ze Sýrie, ale z Turecka, kde žádná válka není, ty jsou zcela nepodstatné. Že vinu za život chlapce tak nenesou Evropané, jež si nepřejí přijímat uprchlíky, ale otec, který se rozhodl z Turecka do Evropy přeplavit, to je nepodstatné. O to víc nepodstatné je, že kdyby sem Frau Merkel půl světa nepozvala, tak sem ani ona rodina nepluje.

Zajímavý se pak však jeví fakt, že jednoho utonulého Syřana lidem předkládají tak dlouho a takovým způsobem, že nakonec ovlivní jejich smýšlení přesně tak, jako potřebují. Kolik dětí zemře po světě následkem válek či hladu, to už je vedlejší. Stejně tak nás nemusí zajímat těch 17 dětí z onoho ruského letadla. Ty totiž nikterak neposlouží k utváření potřebného názoru.

Ať jsou naše zájmy jakkoli ušlechtilé, to, že je společnost do značné míry ovládána a řízena médii, mi nikdo nevymluví. Jak pravil jeden moudrý muž, jehož jméno si nyní nevybavím, kdo v demokracii ovládá média, ovládá společnost. Podobnou myšlenky vyjádřil pak i Adolf Hitler.

 „Mluvíme o svobodě tisku, i když ve skutečnosti všechny tyto noviny vlastní jeden člověk, a vlastníkem je v každém případě sponzor. Tento tisk pak vytváří veřejné mínění."