Hodina velkého trestu se přiblížila

Žijeme v míru - říkali jsme si dlouho. Ale je tomu opravdu tak? Blízký východ již dávno zachvátil žár a násilný chaos. Bubny válek neutichají a zdá se, že brzy opět zazní polnice zvuk a stáhne národy v řež, jež nebude mít vítězů.

Na hrůzy obou světových válek i nejistotu z časů studené války jsme již zapomněly. Hitler je dnešním generacím pojem pomalu tak vzdálený, jako Napoleon nebo Caesar a na jeho činy se jaksi zapomíná. Stejně tak jako na vše, co jim předcházelo. Ba naopak se objevují i osoby, které jsou schopny tato zvěrstva zpochybňovat. Evropa je však jednotná a svobodná a my zažíváme zlatý věk prosperity a míru. Armády jsme si osekaly a lít do nich nadále peníze nám přijde zbytečné. Vždyť máme mír a nikdo v našem bezprostředním okolí nás neohrožuje. Vše vzkvétá a my máme možnosti, jaké nikdy ne. 

Alespoň tak přemýšlí (nebo donedávna musela přemýšlet) nemalá část společnosti. Naivita, jaká zřejmě panovala i před sto lety. Roku 1914 se zdálo, že začíná požehnaný věk míru a prosperity a před lidmi bylo, jak zpívá Jaromír Nohavica, celé překrásné dvacáté století. Kdo mohl tenkrát tušit, co se skrývá za nablýskanými marši a kam to vše spěje. Neví, co je to slast života, kdo nežil před rokem 1914.

Avšak jak je tomu dnes? Opravdu žijeme v tak pokojných časech, jak se mnozí domnívají? Kde je ten mír, o kterém tak rádi mluvíme? Jen se podívejme za hranice Evropy. Libye, Irák, Egypt, Afghánistán ... země celé roky zmítané nepokoji a násilím. Země, jež se již od počátku století zabředávají do soukolí válek. Sotva jedna hrozba zmizí, objeví se nová. Již dlouhá léta zde žhne oheň této dlouhé války jednadvacátého století. I přesto jsou mnozí k osudům těchto krajin lhostejní. Nezajímá je. To vše je přeci od nás až příliš vzdálené. My žijeme v míru a bezpečí. Nás nic neohrožuje.

Dlouho to společnost nezajímalo. Pak však přišlo kruté vystřízlivění. Teror, který lidé těchto vzdálených světa končin zažívali, se začal přesouvat k nám. Stejně tak lidé ze zdejších krajin začali hledat bezpečí na sterém kontinentě. Naše obavy i lhostejnost k cizákům jsou však mnohem silnější než rozum a láska k bližnímu. Než naše hodnoty. 

A právě strach dal naději falešným prorokům a kazatelům zářných zítřků, kteří těží především ze strachu. A čím ustrašenější společnost máme, tím více jejich síla roste. Proto začali zcela nezodpovědně strach v lidech posilovat. Pravda je přitom moc nezajímá. Neboť se strachem roste jejich síla. Ale právě strach přivádí lidi na temnou stranu a plodí v nich ty nejčernější myšlenky. Ze strachu klíčí nenávist. Touha mstít se. A to přináší násilí. Násilí, které plodí opět jen a jen násilí.

Vyrojilo se jich jako vos těchto nezodpovědných kazatelů nabízejících až příliš jednoduchá řešení. Neuvědomují si však, jak daleko to může dojít. Jakých je zfanatizovaný a pobouřený dav schopný činů. Zvěrstev. Odsuzovat a vraždit skupiny osob jen pro jejich národnost, třídu či vyznání. Nedejť bože, by civilizovaný svět opět klesl tak hluboko. Trvalo by dlouho, než by se s tím vůbec srovnal. Jestli vůbec kdy. My sami jsme se s naší minulostí ještě nesrovnali.

V jednotě je síla. Pro tyto falešné kazatele je tomu však přesně naopak. Na místo jednotné a silné Evropy hlásají potřebu dělit se. A daří se jim. Protievropské nálady rostou. V kláních o vedoucí postavení v jednotlivých zemích se utkávají právě a především osobnosti smýšlející proevropsky a naopak protievropsky. Čistě nacionálně. Někde se jim daří. Jinde prohrávají jen velice těsně. 

Neváží si míru, který zde máme právě díky této jednotnosti. Domnívají se, že je nám potřebná právě roztroušenost. Že nejlepší je pro nás Evropa, kde každý hájí své zájmy. Nedochází jim však, že pokud budeme všichni hájit své zájmy, dobře spolu nevyjdeme. Snaha vyjít mezi sebou vymizí. Nikdo nepomůže slabším. Ba naopak, rád si na něm slupne. Vím, jaké jsou názory Maďarů na Slovensko. Znám jich více než dost. "Slovensko je jako infekce, mezi námi a Polskem," "Slovensko je naše," "Slovensko je výmysl,který nikdy dříve neexistoval," "Slovensko vždycky patřilo nám." Dovedu si představit nacionálně založené politiky, kteří by po rozpadu jednotné Evropy požadovali odstoupení nemalých území Slovenska. Stejně tak by mohl kdokoli začít klást důraz na jakousi protiprávnost Benešových dekretů. Například u nás tolik zbožňovaný neúspěšný kandidát na prezidenta Rakouska Norbert Hofer je právě zrovna moc neuznává. Mezi Francií a Německem by se určitě také nějaký ten spor našel.

Přeháním? Nepustili bychom se do sebe? A co tedy největší úspěch těchto kazatelů? BREXIT! O jeho podmínkách se ještě ani pořádně nezačalo jednat a už se hádáme o Gibraltar. Spekuluje se, že zde Spojené království možná vyšle vojska. A problémů přibývá. Skotsko požaduje referendum o odtržení se od Spojeného království. V Londýně z toho nejsou zrovna nadšeni. A stejně tak Irsku se nelíbí, že by měla být obnovena a uzavřena hranice se severním Irskem. Dublin začíná koketovat s severním Irskem. Staré rány a krveprolití však zůstávají stále v paměti a experti varují, že situace může přerůst v násilnosti a navrátit se do stavu před rokem 1993.

Píseň vycházející ze stavu, beznadějnosti a utrpení let 1916 - 1993:

Rozděl a panuj, praví stará moudrost. Jediný, kdo tedy může mít prospěch z naší nejednotnosti jsou tak další velké ryby, jako USA, Rusko, Čína, nebo Turek. 

USA, kde se k moci dostal další miláček falešných kazatelů zářných zítřků s patentem na absolutní pravdu. Člověk mnohými zbožňovaný stejně jako jejich další "symbol boje za svobodu a lepší společnost" Vladimír Putin. Bláhově se svět domníval, že jeho vítězství povede ke zlepšení vztahů s Ruskem. Stačilo pouze pár dní a Donald Trump odpálil šest desítek raket na Sýrii. Obešel tak kongres, ale v USA to nikoho neznepokojuje. Taktéž nás to nechává klidnými, ačkoli jakékoli eskalace můžou opět rozpoutat migrační vlnu a nahrát prorokům hlásajícím potřebu obnovit hranice.

Za to Rusa tímto neuváženým činem strýček Donald pobouřil. A nejen Rusa. Ani veliký Kim nezůstává klidným a haraší zbraněmi. A neuklidnilo jej ani svržení matky bomb na Afghánistán a nebo údajné vyslání amerického loďstva k břehům KLDR. Mířilo k břehům Austrálie, jak se nakonec ukázalo, ale i přesto jde o hru s ohněm. O zbytečné provokace, které můžou přerůst v jaderný konflikt. Japonsko ani Jižní Koreu nenechávají hrozby korejského vůdce klidnými. Varovný prst již zvedá i Čína.

Ano, kroky amerického prezidenta pobuřují i Ivany, jak jsem již napsal. Ruského medvěda - velikého obhájce a spojence syrského prezidenta Bašára Asada. Rusy, kteří se již pár let pošťuchují s osamělou Ukrajinou. Rusy, před kterými se třese celé pobaltí. Rusy, kteří rozmisťují rakety v Evropské části sice své země, ale na vzdálenost, co by uranem dohodil. Rusy, kteří se navzdory sankcím činí nejen v Sýrii, ale i na Arktidě, kde vybudovali první vojenskou základnu. Stejně tak svou armádu obohatili o zcela nové a moderní stroje určené pro operace na severním pólu. Samotná tradiční vojenská přehlídka k výročí konce velké vlastenecké války se má tematicky zaměřit právě na tyto stroje. Jde o jasný a znepokojivý signál, že Rus hodlá jednou ovládnout rozsáhlé zásoby zdrojů na severním pólu. Třebas i silou. Již se k tomu připravuje. Ani americkou administrativu tyto kroky nenechávají klidnými.

Avšak nejen v Sýrii, na Ukrajině nebo na Severu se Rus činí. Činí se i na Balkáně, kde měl mít údajně prsty v pokusu o atentát na premiéra Mila Djukaviče. Stejně tak i v Srbské panslavisticky smýšlející společnosti má nepochybně svůj vliv. Srb si však neuvědomuje, že Rus miluje vše slovanské, neboť co slovanské je, může býti jednou také a jen a pouze Ruské. Již Havlíček s Masarykem před tím varovali a jak se v letech poválečných ukázalo, daleko pravdě nebyli. Avšak ne pouze Rus má své zájmy na Balkáně. Taktéž novodobý sultán Erdogan budující svou Osmanskou říši touží posunout hranice na Balkán. Turek totiž nemůže být uzavřen na 780 000 kilometrech čtverečních, jak prohlásil turecký prezident. Když si přečtu tuto větu, vzpomenu si na nacistického vůdce Adolfa Hitlera a jeho volání po větším životním prostoru.

Na Balkáně to však celkově vře. Nejde jen o Ruské a Turecké vlivy. Vzpomeňme například i na nedávný atentát na vlak srbských nacionalistů. Na stále živé heslo "Kosovo je Srbsko." Poznal jsem v zimě pár Jugoslávců. Ani nevím kdo byl Srb, Chorvat nebo Makedonec. Zlatí lidé. Vycházeli skvěle nejen se mnou, ale i mezi sebou. Rádi si zavzpomínaly na staré zlatý časy jednotné Jugoslávie, vypili si spolu pivo nebo hrušku, zatímco jejich země na sebe brousí kudlu. Na ja, politika a náboženství jsou svinstvo.

"Pokud Erdogan nevyhraje v referendu, vypuknout na Balkáně nové nepokoje," pravil mi jeden z nich. Obavy jsem postřehl nejen u něj. Jeden z Makedonců se mi svěřil, že tam co se má vrátit momentálně vůbec není klid. A atmosféra i situace v tomto kraji mají být vůbec stejné jako v 90. letech 20. století. Naštěstí Erdogan v referendu zvítězil a situace se zbytečně nevyostřila.

Jak moc je však toto vítězství dobré pro nás? Vztahy Evropy s Tureckem na tom nejsou zrovna nejlépe. Turecko sice usiluje o bezvízový styk a vstup do Evropské Unie, i přesto však došlo v posledních dnech k nejedné diplomatické roztržce, přičemž nás sultán Erdogan neváhal nařknout z užívání nacistických praktik. Taktéž promluvil k Turkům, aby se zde množili takříkajíc jako králíci, neboť oni jsou budoucností Evropy. A byli to právě především Turci žijící v západní Evropě, kdo hlasoval pro posílení pravomocí prezidenta Erdogana. Myslím, že nemůže být očividnější, o co Erdogan usiluje a kdo s ním je v jeho názorech za jedno. Jeho rétorika vůči Evropě je stále ostřejší. Můžeme jej však klepnout přes prsty, když neustále hrozí otevřením hranic pro uprchlíky, kteří jsou ve velké míře zadržováni právě v Turecku? Myslím, že by to okamžitě vedlo k nárůstu extremistických postojů ve společnosti. A opět by posílily hlasy volající po drolení a chaosu nehledíce na to, že chytří se spojují, hloupí rozdělují. Vždyť může pro nás být dobrá rozhádaná Evropa, zatímco vůdcové dvou největších armád na kontinentu Putin a Erdogan jsou si stále blíže a pokud největší spojenec Evropy od konce války dává ruce od společné obrany nenápadně ruce pryč? Putin, Trump, Erdogan, Si Tin-pching, Kim ... radši si nepředstavovat, co to může znamenat pro světový mír.

Pravda, nejsem diplomat a mé informace můžou být mnohdy zkreslené či nepřesné. Vezmu-li to vše však kolem a kolem a shrnu-li si, co jsem napsal a co se jen v posledních dnech událo, musím přiznat, že dobrý pocit z toho nemám. Ba naopak si vybavuji slova faráře Otíka z komedie Slunce, Seno: "Hodina velikého trestu se přiblížila." 

Bubny válek ještě zcela neutichly a již jako by se rozeznívaly další bubny v dáli. Nebude trvat dlouho a opět zazní polnice zvuk ženoucí národy v nesmyslnou řež, v jatka, která nebudou mít vítězů. Valkýry se však již probouzejí. Již se strojí. Již pomalu pějí tesknou píseň smrti a připravují se táhnout sbírat duše mužů padlých na bojištích a válejících se v řečištích krve. Lidstvo se totiž nikdy nepoučí a bude se bít hlava nehlava, dokud se zcela nevybije. Dokud nezanikne. Pak teprve nastanou tomuto světu konečně časy klidu a míru.