Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hory - prastaré bohyně

29. 01. 2017 22:52:39
Hory, prastaré bohyně tohoto světa. Mocné a ohromné bohyně pocházející z předalekých hloubek věčnosti. Prastaré bohyně, které se jako kosti obra Ymiho majestátně pnou vysoko k nebi ...

Kosti našeho světa. Pilíře podpírající oblohu samotnou. Mohutné sloupy, vedle jejichž majestátnosti si člověk uvědomí svou maličkost. Svou nicotnost.

Jakou mají pro nás cenu? Čím jsou člověku? A čím je člověk hoře? Člověk hoře bezpochyby ničím. Je jen blechou pobíhající po jejím hřbetě. Ale hora člověku? Jakou roli pro něj měla? Nebyla to brána k bohům? Ti přece sídlili na Olympu. Mojžíš přinesl boží přikázání z hory Sinaj a stejně tak i další proroci rozmlouvali s bohy na vrcholech hor. Hora dodá kouzlo starým pověstem a mýtům. Je tím kouzelným kořením. I u nás nalezneme nejednu magickou horu ... Blaník, Radhošť, Bouřnou horu Milešovku, Trosky nebo Říp - malý kopec někde ve středu Čech, který má dodat jakési kouzlo našemu tajemnému původu. Kopec, na který měl po vzoru Mojžíše vystoupat praotec Čech, když hledal zemi zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající.

Stály zde již dlouho před člověkem. A ještě dlouho po něm zde stát budou. Jak jsou staré? Co vše viděly? A co vše vědí? Ách, jaká tajemství musí nést věčností. Co za moudrost musí střežit pro ty, kteří jim porozumí. Moudrost, kterou svěřují pouze těm, kteří k nim chovají patřičnou úctu. Úctu, kterou pro své stáří i velikost bezpochyby zasluhují. Moudrost, kterou můžeme odkrýt pouze na samém vrcholku. Která se zde skrývá a čeká na ty, kteří ji touží odkrýt. Poněvadž jen tam nahoře jsme blízko světa bohů, mnohdy mračny odděleni od pošetilého světa lidí pobíhajících splašeně tam dole. Jen nahoře jsme nablízku bohům, které zde navštěvovali již staří drujdi. Skutećným bohům. Slunci, které nám dává světlo a svými paprsky ohřívá svět. Slunce, bez kterého by nás obklopoval chlad i temnota. Bez kterého by louky neporostla tráva ani magické byliny, ba ani na polích by se neurodilo ... Slunce, které nám dává život. Jehož svit léčí duši a dělá nás veselými a šťastnými.

Slunce. Ten magický symbol našeho bytí. Slunce, které za slunovratu umírá, aby se v následujících dnech opět zrodilo. Které po té sílí a přichází zpět mezi nás. Slunce, které se oplatí uctít ranním přivítáním na vrcholu některé z hor. Přivstat si a vyšplhat se téměř tři tisíce metrů nad hladiny moří, se opravdu oplatí, neboť není nic krásnějšího, než když slunce vstává a poráží temnotu, která po celou noc sužovala tento svět.

A co teprve ten moment, když jste v horách a slunce se ukládá ke spánku. Jak zachází za hory v dáli a do kraje se opět pomalu plíží temnota. Temnota a chlad. A kraj mlčí. Neslyšíme sviště ani sýčka. Pouze ticho. Ticho povznášející duši nad malichernosti lidského bytí. Ticho jež nemůže vyrušit nic, než havran, slídil mocného Ódina.

Nedaleko hvězd a měsíce, kteří vedou duše ztracených poutníků na jejich cestě temnou nocí k neznámým cílům. Nedaleko oblohy, která na jaře přináší blahodárný déšť. Ah, jaký to mystický pocit, když mraky sejdou dolů a zakryjí vrcholy hor. Není snad nic krásnějšího, než se procházet po salaši, na které se v klidu a míru vznášejí obláčky. Jako by nám nejednou bylo umožněno navštívit tento magický svět bohů. Jako by bohové i se svým světem sestoupili k nám. A jaký to nepopsatelný pocit, pokud kráčíte z vrcholu na vrchol a vidíte, jak se z údolí ženě mlhovina. Jak pomalu stoupá k vám. Jak se plazí jako had vzhůru. Houstne a mísí se s temnými mračny, která vás už chvíli pronásledují. V kterých cosi zlověstně hřmí. Jako by Thor táhnul po zemi své kladivo. Jako by se kdesi osvobodil jakýsi divoký krampas a nyní vás pronásledoval, přičemž svou těžko kouli, kterou mu kolem nohy ukovali, vláčí sebou. Nakonec vás mračna obklopí a vy se ocitáte v temnotě. Nevidíte cesty a ono zlověstné burácení jako by se ozývalo všude kolem. To pak člověk začne prosit horu, aby se uklidnila. Obětuje jí cosi ze svých zásob. A ona se smiluje. Mraky se rozestoupí a slunce září, jako by se nic nestalo. A sám uzříte cestu, kterou skrývá nános sněhu, který od zimy do léta nestačil roztát.

Avšak ne pouze obloha dává tomuto světu potřebnou vláhu. I hory jsou zdrojem vod. Crčí z nich nesčetné prameny a potúćky a někdy z nich voda doslava padá. Po té se vlévá do řek a jezer až kouzelně modrých.

Samozřejmě i cesty údolími ve skrytu těchto hor, těchto monumentálních bohyní, poskytují člověku jakési vyšší uspokojení. Klid a rovnováhu do duše. Obzvláště pokud kráčíte průsmykem, o kterém víte, že jej užívali již staří Římané. Římané, na jejichž hrady zde můžete narazit dodnes. A tady si teprve uvědomíte, kam až sahá paměť hor.

Pokud se pak dostanete do míst, která se tísní mezi horami natolik, že zde po celý rok slunce nezasvítí, čekáte už jen, kdy potkáte toho mocného čaroděje, dědu Mrazíka...

A samotné hory pokryté sněhovou peřinou, celá pohoří, se pak stávají v zimě rozlehlými říšemi trpaslíků ...

Ačkoli mám trpaslíky rád, nejlépe se stejně cítím na vrcholcích, když už je sníh opět schován na nebesích. Jen sem tam narazíte na nerostálou hromadu. To se po té člověk může procházet po hřebenech, které se v pravo i v levo od vás svažují. Kde se vám každý krok může stát osudným. Kde místy kráčíte po zelených stráních a po chvíli se šplháte po hromadách kamení. Jste zde sami. Vítr vám šeptá dávné taje. Mraky se kolem vás vesele prohání a na kamenech hvízdájí svišti. Vyšplháte se na ty nejvyšší vrcholy a mraky i celý náš zběsilý a pošetilý svět zůstane kdesi hluboko pod vámi. Zde teprve pochopíte co je to klid. Zde se teprve duše osvobodí a dojde míru. Ah, jak odlišný a kouzelný svět se nachází tam nahoře...

Ano, tam nahoře jsem nejraději. Tam se cítím nejlépe. Tam jsem svobodný. Člověka zde potkám málo kdy a po celou dobu vás objímá vaše matka příroda. Když tudy člověk kráčí sám provázen jen svými myšlenkami, pochopí, co je to skutečná svoboda. Zamiluje se do hor, do těch prastarých a zrádných bohyň, které dokáží i na život člověku sáhnou, nebo rovnou pohřbít i celé vesnice. Ale stejně tak jsou schopné a ochotné poskytovat lidem i ochranu. Ochranu před lidmi samými, když jako jakási přírodní hradba obíhají klem celých zemí, jako je tomu u nâs, v zemích Koruny české. Jako by zde ten prstenec našich hor na nás čekal po celé věky.

Tam nahoře člověk horám porozumí. Porozumí a zamiluje se do nich nehynoucí láskou. Začne se k nim neustále vracet. Zdolávat je. Stoupat znovu a znovu do výšin. Procházet se mezi nimi a obdivovat jejich krásu. Obdivovat ten rozhled, který nabízí. Blíž slunci a nebesům. Pryč od tohoto splašeného světa. Pouze poutník sám doprovázen svými myšlenkami horám porozumí. A hory porozumí jemu. Začnou jej mít rády. Milovat. Radit mu na jeho cestě životem. Budou jej véct. Stejně jako s drujdy a proroky se s ním o svou prastarou moudrost sahajicí hluboko do nekonečné věčnosti podělí.

Přivedou člověka samy k přemýšlení. K přemýšlení o smyslu života i nesmyslnosti našeho konání a bytí. Žijeme ve věčnosti a známé z ní jen zlomek. Ať dnes vykonáme cokoli, za dobu velice krátkou si toho nikdy ani nevzpomene. I ty naše největší činy se ztratí v nekonečné hloubce věčnosti.

K zamýšlení se o absurditě lidského světa. Světa, kde se nabízí tolik problémů. Problémů, které vlastně neexistují. Které přebývají pouze v mysli lidí. A jen mysl lidská je udržuje při životě.

Stejně jako čas, další to výmysl lidí, kteří nedokáží pochopit, že čas neexistuje. Že existuje pouze věčnost. Věčnost, která nemá ani začátku, ani konce. Ale už jen to jde přes veškerou lidskou představivost. I proto se mnozí obávají konce světa. A stejně tak mají strach před smrtí. Jenže věčnost nikde nekončí. A stejně tak ani život! Žijeme v kruhu. V kruhu, který nikde nekončí, ale kde se vše neustále opakuje. Stále a neustále. A vše, co my chápeme jako konec, je pouze novým začátkem. Jen zastávkou na předlouhé cestě věčností.

Po zimě přijde léto a po létě zase zima. Dny se prodlužují a zase krátí. Po dni nastává temná noc a po noci jasný den. Hrozivou bouři střídá nejkrásnější počasí a vzduch vlahý jako na počátku jara a stoupající pára přidává dni na kouzelnosti. I my sami jdeme každý večer spát, abychom ráno opět vstali. Vše je jen součástí jednoho kruhu. Cyklu. Stejně jako smrt. Smrt, která je jen součástí nikdy nekončícího života. Protože vše musí jednou zaniknout, aby vzniklo něco nového. A vše musí jednou zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Bez života není smrt, ale ani bez smrti není život. To je ta odpověď na nejstarší a nejtajemnější otázku člověka. Tajemné, a přitom tak jednoduché a prosté. Znalost, jež může být klíčem k životu v míru a harmonii. Moudrost, které jsem dospěl v horách a snad právě díky horám. Mé veliké lásce, kterou jsem opět nalezl v Tyrolsku. Lásce, která je my nyní rádkyní na mé cestě tímto pošetilým světem.

PS: Za kvalitu fotek se všem omlouvám, ale fotím především telefonem. Pouze pár fotek je odfoceno starším a téměř nepoužitelným foťákem. Účel ukázat lidem, co za krásná místa jsou všude kolem nás, jsem však snad splnil...

Autor: David Wiltsch | neděle 29.1.2017 22:52 | karma článku: 13.58 | přečteno: 241x

Další články blogera

David Wiltsch

Odstavte Zemana, než napáchá ještě více škody

Hlava státu by měla reprezentovat a vážit svých slov i činů. Dohlédnou" následků. Ne se chovat jako neřízená střela nezodpovědně poškozující vlastní zemi. Je-li tomu tak, pak je něco špatně.

13.10.2017 v 19:54 | Karma článku: 24.81 | Přečteno: 732 | Diskuse

David Wiltsch

Zemane, Ovčáčku, jak hluboko musíme ještě klesnout?

Člověk si tak nějak říká, že většího trapasu se duo prezidentův mluvčí a mluvčího prezident nemůže dopustit a uklidní se tak, že hlouběji klesnout nemůžeme. Opak je však pravou.

4.10.2017 v 20:32 | Karma článku: 25.95 | Přečteno: 919 | Diskuse

David Wiltsch

Totalitní EU tvrdě zasáhla proti referendu! Co je tohle za nesmysl?

Referendum o nezávislosti Katalánska provází tvrdé zásahy ze strany orgánů španělské vlády. Mnozí neváhají a již tyto střety vpisují do knihy hříchů Bruselu. Konají tak naprosto mylně a bezdůvodně.

2.10.2017 v 12:42 | Karma článku: 16.46 | Přečteno: 1007 | Diskuse

David Wiltsch

K reformě nás předurčují dějiny, proč tedy nyní volíme útěk?

Z hlediska vývoje našeho národa jsme předurčení k reformám. K boji za lepší a spravedlivější společnost. Proč tedy dnes namísto úsilí o reformu Evropy voláme po útěku?

28.9.2017 v 16:21 | Karma článku: 12.66 | Přečteno: 563 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Jiří Stratil

Proč dostavět Staroměstské náměstí? VII

Z jednoho prostého důvodu, protože je krásné, vzácné a unikátní. Důvody ponechat jeho stav jaký je, tedy zničenou západní stranu náměstí s nevzhlednými zadními stranami budov a ruinou Nobileho radnice, jsou nekontinuální.

23.10.2017 v 9:20 | Karma článku: 2.62 | Přečteno: 88 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Nostalgie po Turecku

Když se venku prohání vítr a honí kolem oken listí, je to to ten správný čas zalistovat v albu a ohřát se aspoň vzpomínkou. Na vůni květin. Na horký písek. Na moře...

23.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 9.81 | Přečteno: 195 | Diskuse

Marcus Wang

U Nuseláku přistál robot.

Ano, jak již zřejmě víte z medií, v parku u Nuselského mostu v Praze přistál android, Robot R2D2 ze Star Wars. Přiltěl na pomoc kvůli alarmujícím výsledkům voleb? ANO x NE!

22.10.2017 v 18:37 | Karma článku: 6.43 | Přečteno: 165 | Diskuse

Jiří Stratil

Stav povolební

Kdo, s kým, proč a jak. Ale tentokrát měl malíř paletu až příliš pestrou a namaloval obraz surrealistický.

22.10.2017 v 9:40 | Karma článku: 7.82 | Přečteno: 293 | Diskuse

Ladislav Vinš

Bylo, nebylo, něco se změnilo ….

V jedné malé zemi, mezi několika moři a sousedy závidějící její krásu se obyvatelé rozhodli , že je nutné obnovit zoologický park. Stávající vedeni málem umíralo nudou a osazenstvo řešilo osobní zájmy

21.10.2017 v 16:56 | Karma článku: 9.47 | Přečteno: 606 | Diskuse
Počet článků 111 Celková karma 19.76 Průměrná čtenost 1822

Tento blog slouží především k prezentování mých nejrůznějších názorů na politiku a společnost, ale rád sem tam vytvořím i nějaký ten fotoblog z cest. Čtenáři by měli také vědět, že celkem rád a hodně ironizuji, což né každý může z psaného textu pochopit. Některé mé myšlenky můžete také nalézt na stránkách "K zamyšlení". Poněvadž jsem stále silnějším odpůrcem politiky Andreje Babiše, rozhodl jsem se založit i stránky AntiBabiš, kde hodlám rozebírat především jeho názory, s nimiž se neztotožňuji. Nejaktuálnější články budou vždy okamžitě zveřejňovány na mém facebookovém profilu AntiBabiš. Z úcty k předkům pak provozuji stránky "České myšlenky". Ve zbytku volného času pracuji na fantasy románu Zrození Ermagenu.

 

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.