Hory - prastaré bohyně

Hory, prastaré bohyně tohoto světa. Mocné a ohromné bohyně pocházející z předalekých hloubek věčnosti. Prastaré bohyně, které se jako kosti obra Ymiho majestátně pnou vysoko k nebi ...

Kosti našeho světa. Pilíře podpírající oblohu samotnou. Mohutné sloupy, vedle jejichž majestátnosti si člověk uvědomí svou maličkost. Svou nicotnost. 

Jakou mají pro nás cenu? Čím jsou člověku? A čím je člověk hoře? Člověk hoře bezpochyby ničím. Je jen blechou pobíhající po jejím hřbetě. Ale hora člověku? Jakou roli pro něj měla? Nebyla to brána k bohům? Ti přece sídlili na Olympu. Mojžíš přinesl boží přikázání z hory Sinaj a stejně tak i další proroci rozmlouvali s bohy na vrcholech hor. Hora dodá kouzlo starým pověstem a mýtům. Je tím kouzelným kořením. I u nás nalezneme nejednu magickou horu ... Blaník, Radhošť, Bouřnou horu Milešovku, Trosky nebo Říp - malý kopec někde ve středu Čech, který má dodat jakési kouzlo našemu tajemnému původu. Kopec, na který měl po vzoru Mojžíše vystoupat praotec Čech, když hledal zemi zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající.

Stály zde již dlouho před člověkem. A ještě dlouho po něm zde stát budou. Jak jsou staré? Co vše viděly? A co vše vědí? Ách, jaká tajemství musí nést věčností. Co za moudrost musí střežit pro ty, kteří jim porozumí. Moudrost, kterou svěřují pouze těm, kteří k nim chovají patřičnou úctu. Úctu, kterou pro své stáří i velikost bezpochyby zasluhují. Moudrost, kterou můžeme odkrýt pouze na samém vrcholku. Která se zde skrývá a čeká na ty, kteří ji touží odkrýt. Poněvadž jen tam nahoře jsme blízko světa bohů, mnohdy mračny odděleni od pošetilého světa lidí pobíhajících splašeně tam dole. Jen nahoře jsme nablízku bohům, které zde navštěvovali již staří drujdi. Skutećným bohům. Slunci, které nám dává světlo a svými paprsky ohřívá svět. Slunce, bez kterého by nás obklopoval chlad i temnota. Bez kterého by louky neporostla tráva ani magické byliny, ba ani na polích by se neurodilo ... Slunce, které nám dává život. Jehož svit léčí duši a dělá nás veselými a šťastnými.

Slunce. Ten magický symbol našeho bytí. Slunce, které za slunovratu umírá, aby se v následujících dnech opět zrodilo. Které po té sílí a přichází zpět mezi nás. Slunce, které se oplatí uctít ranním přivítáním na vrcholu některé z hor. Přivstat si a vyšplhat se téměř tři tisíce metrů nad hladiny moří, se opravdu oplatí, neboť není nic krásnějšího, než když slunce vstává a poráží temnotu, která po celou noc sužovala tento svět.

A co teprve ten moment, když jste v horách a slunce se ukládá ke spánku. Jak zachází za hory v dáli a do kraje se opět pomalu plíží temnota. Temnota a chlad. A kraj mlčí. Neslyšíme sviště ani sýčka. Pouze ticho. Ticho povznášející duši nad malichernosti lidského bytí. Ticho jež nemůže vyrušit nic, než havran, slídil mocného Ódina.

Nedaleko hvězd a měsíce, kteří vedou duše ztracených poutníků na jejich cestě temnou nocí k neznámým cílům. Nedaleko oblohy, která na jaře přináší blahodárný déšť. Ah, jaký to mystický pocit, když mraky sejdou dolů a zakryjí vrcholy hor. Není snad nic krásnějšího, než se procházet po salaši, na které se v klidu a míru vznášejí obláčky. Jako by nám nejednou bylo umožněno navštívit tento magický svět bohů. Jako by bohové i se svým světem sestoupili k nám. A jaký to nepopsatelný pocit, pokud kráčíte z vrcholu na vrchol a vidíte, jak se z údolí ženě mlhovina. Jak pomalu stoupá k vám. Jak se plazí jako had vzhůru. Houstne a mísí se s temnými mračny, která vás už chvíli pronásledují. V kterých cosi zlověstně hřmí. Jako by Thor táhnul po zemi své kladivo. Jako by se kdesi osvobodil jakýsi divoký krampas a nyní vás pronásledoval, přičemž svou těžko kouli, kterou mu kolem nohy ukovali, vláčí sebou. Nakonec vás mračna obklopí a vy se ocitáte v temnotě. Nevidíte cesty a ono zlověstné burácení jako by se ozývalo všude kolem. To pak člověk začne prosit horu, aby se uklidnila. Obětuje jí cosi ze svých zásob. A ona se smiluje. Mraky se rozestoupí a slunce září, jako by se nic nestalo. A sám uzříte cestu, kterou skrývá nános sněhu, který od zimy do léta nestačil roztát.

Avšak ne pouze obloha dává tomuto světu potřebnou vláhu. I hory jsou zdrojem vod. Crčí z nich nesčetné prameny a potúćky a někdy z nich voda doslava padá. Po té se vlévá do řek a jezer až kouzelně modrých.

Samozřejmě i cesty údolími ve skrytu těchto hor, těchto monumentálních bohyní, poskytují člověku jakési vyšší uspokojení. Klid a rovnováhu do duše. Obzvláště pokud kráčíte průsmykem, o kterém víte, že jej užívali již staří Římané. Římané, na jejichž hrady zde můžete narazit dodnes. A tady si teprve uvědomíte, kam až sahá paměť hor. 

Pokud se pak dostanete do míst, která se tísní mezi horami natolik, že zde po celý rok slunce nezasvítí, čekáte už jen, kdy potkáte toho mocného čaroděje, dědu Mrazíka...

A samotné hory pokryté sněhovou peřinou, celá pohoří, se pak stávají v zimě rozlehlými říšemi trpaslíků ...

Ačkoli mám trpaslíky rád, nejlépe se stejně cítím na vrcholcích, když už je sníh opět schován na nebesích. Jen sem tam narazíte na nerostálou hromadu. To se po té člověk může procházet po hřebenech, které se v pravo i v levo od vás svažují. Kde se vám každý krok může stát osudným. Kde místy kráčíte po zelených stráních a po chvíli se šplháte po hromadách kamení. Jste zde sami. Vítr vám šeptá dávné taje. Mraky se kolem vás vesele prohání a na kamenech hvízdájí svišti. Vyšplháte se na ty nejvyšší vrcholy a mraky i celý náš zběsilý a pošetilý svět zůstane kdesi hluboko pod vámi. Zde teprve pochopíte co je to klid. Zde se teprve duše osvobodí a dojde míru. Ah, jak odlišný a kouzelný svět se nachází tam nahoře...

Ano, tam nahoře jsem nejraději. Tam se cítím nejlépe. Tam jsem svobodný. Člověka zde potkám málo kdy a po celou dobu vás objímá vaše matka příroda. Když tudy člověk kráčí sám provázen jen svými myšlenkami, pochopí, co je to skutečná svoboda. Zamiluje se do hor, do těch prastarých a zrádných bohyň, které dokáží i na život člověku sáhnou, nebo rovnou pohřbít i celé vesnice. Ale stejně tak jsou schopné a ochotné poskytovat lidem i ochranu. Ochranu před lidmi samými, když jako jakási přírodní hradba obíhají klem celých zemí, jako je tomu u nâs, v zemích Koruny české. Jako by zde ten prstenec našich hor na nás čekal po celé věky.

Tam nahoře člověk horám porozumí. Porozumí a zamiluje se do nich nehynoucí láskou. Začne se k nim neustále vracet. Zdolávat je. Stoupat znovu a znovu do výšin. Procházet se mezi nimi a obdivovat jejich krásu. Obdivovat ten rozhled, který nabízí. Blíž slunci a nebesům. Pryč od tohoto splašeného světa. Pouze poutník sám doprovázen svými myšlenkami horám porozumí. A hory porozumí jemu. Začnou jej mít rády. Milovat. Radit mu na jeho cestě životem. Budou jej véct. Stejně jako s drujdy a proroky se s ním o svou prastarou moudrost sahajicí hluboko do nekonečné věčnosti podělí.

Přivedou člověka samy k přemýšlení. K přemýšlení o smyslu života i nesmyslnosti našeho konání a bytí. Žijeme ve věčnosti a známé z ní jen zlomek. Ať dnes vykonáme cokoli, za dobu velice krátkou si toho nikdy ani nevzpomene. I ty naše největší činy se ztratí v nekonečné hloubce věčnosti.

K zamýšlení se o absurditě lidského světa. Světa, kde se nabízí tolik problémů. Problémů, které vlastně neexistují. Které přebývají pouze v mysli lidí. A jen mysl lidská je udržuje při životě. 

Stejně jako čas, další to výmysl lidí, kteří nedokáží pochopit, že čas neexistuje. Že existuje pouze věčnost. Věčnost, která nemá ani začátku, ani konce. Ale už jen to jde přes veškerou lidskou představivost. I proto se mnozí obávají konce světa. A stejně tak mají strach před smrtí. Jenže věčnost nikde nekončí. A stejně tak ani život! Žijeme v kruhu. V kruhu, který nikde nekončí, ale kde se vše neustále opakuje. Stále a neustále. A vše, co my chápeme jako konec, je pouze novým začátkem. Jen zastávkou na předlouhé cestě věčností. 

Po zimě přijde léto a po létě zase zima. Dny se prodlužují a zase krátí. Po dni nastává temná noc a po noci jasný den. Hrozivou bouři střídá nejkrásnější počasí a vzduch vlahý jako na počátku jara a stoupající pára přidává dni na kouzelnosti. I my sami jdeme každý večer spát, abychom ráno opět vstali. Vše je jen součástí jednoho kruhu. Cyklu. Stejně jako smrt. Smrt, která je jen součástí nikdy nekončícího života. Protože vše musí jednou zaniknout, aby vzniklo něco nového. A vše musí jednou zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Bez života není smrt, ale ani bez smrti není život. To je ta odpověď na nejstarší a nejtajemnější otázku člověka. Tajemné, a přitom tak jednoduché a prosté. Znalost, jež může být klíčem k životu v míru a harmonii. Moudrost, které jsem dospěl v horách a snad právě díky horám. Mé veliké lásce, kterou jsem opět nalezl v Tyrolsku. Lásce, která je my nyní rádkyní na mé cestě tímto pošetilým světem. 

PS: Za kvalitu fotek se všem omlouvám, ale fotím především telefonem. Pouze pár fotek je odfoceno starším a téměř nepoužitelným foťákem. Účel ukázat lidem, co za krásná místa jsou všude kolem nás, jsem však snad splnil...