Sobota 30. května 2020, svátek má Ferdinand
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 30. května 2020 Ferdinand

Zlatou stezkou Českého ráje

21. 05. 2020 7:31:24
Beskydy i Jeseníky už jsem párkrát přešel, tak je čas vydat se poznávat dalších krás Zemí Koruny české. Chci začít něčím lehčím a vydám se tedy do pohádkového Českého ráje. Je to jen 130 km pohádkovou zemí skal.

Kdo mě zná, ví, že celkem hodně chodím. Rád se toulám údolími, zdolávám rakouské vrcholy, nadevše miluji dlouhé hřebenovky či se jen tak jako Bezruč toulám alespoň mým rodným Slezskem. Hor si však na té své ostravské pánvi moc neužiji. Nedaleké Beskydy jsem už několikrát přešel, vzdálenější Jeseníky také. Tudy jsem se vlastně dostal až někde do Orlických hor a letos bych to rád protáhl, ale o tom někdy příště. Abych si každý den vyběhl Lysou, na to mě příliš neužije. Vždyť je tam lidu jak matějské pouti a Pustevny i posvátný Radhošť jsou lunaparky jakbysmet. Lidé však nebudou největší problém. Ti jsou v těchto dnech, kdy ve městech není moc co dělat, rozlezlí všude.

Já potřebuji někam táhnout. Dlouhé dny jít a vnímat, jak se kolem mne točí slunce. Jak se mnou putuje krajinou od východu k západu a určuje můj den. Kdy usínám vyčerpán se slunce západem a s východem se opět budím plný sil. Po měsíci sezení doma jsem si tedy řekl, že je čas vyrazit. A poněvadž turistické chaty, hotely a všemožné ubytovny budou ještě zavřené, nezbývá než se vrátit ke starému dobrému bivakování. Se spacákem na zádech se toulat a ustlat si prostě tam, kam vás nohy zavedou. Pro začátek po tom domácím vysedávání jsem si vybral něco lehčího a vydal se do Českého ráje, kudy vede Zlatá stezka Českého ráje. Ano, právě tu jsem se rozhodl ujít a jsem rád, že se s vámi nyní mohu podělit o své zážitky i snímky z cesty.

Ta startuje v Mladé Boleslavi a po červené turistické značce vás provede nejkrásnějšími místy, až nakonec dojdete do Jičína. Kdo se však rozhodne svou pouť začít až v Mnichově Hradišti, o moc nepřijde. Ne že byste nešli krásnou krajinou, to ne. Ale sám z těch míst nemám snad jedinou zajímavou fotku. Za to však spoustu zážitků. Hned první je spojený s obcí nesoucí nelibé jméno Hrdlořezy, kde na vás čeká malá past v podobě rozcestníku, kde se střetávají tři červené barvy. Vůbec by mě to nenapadlo a přesvědčen, že jdu jen po červené a nemám se kde ztratit si to zamířím dál. Projdu mezi domy evropských indiánů, které dost proslavil seriál Most, projdu obcí a konečně jsem opět v lesích. Až po hodně dlouhé chvíli mne napadne nahlédnout do mapy, jak daleko je Bakov nad Jizerou, poblíž kterého jsem chtěl nocovat. Jen 10 km. Na úplně opačnou stranu ovšem. "Kdo dal tři barvy na jedno rozcestí? Máme těch barev u nás snad málo", zanadávám si.

Obracím se a uháním zpět na Hrdlořezy, Josefův důl a toulám se lesy a poli až do nové vsi u Bakova, kde zmámen žízní zasednu na terasu a zapovídám se chlapci od sousedního stolu. Poněvadž počasí posledních dní bylo nejisté, v mapě jsem si vyhlídl nocleh poblíž obory Klokočka, kde je také turistický přístřešek a především studánka s pitnou vodou. Zde jsem chtěl být před slunce západem, ale nakonec zde dorazím až za tmy. Jak říkám, zapovídal jsem se a slečna servírka také s placením zrovna nespěchala.

Naštěstí mám po ruce skvělou čelovku. Na místě si uvařím svůj večerní čaj, zaliji pohanku vodou, roztáhnu spacák a zalehám. V noci mě vyruší jen lesní správa, která se vrací na oboru, výrostci, kteří si zde přišli začoudit veselé listy, ale raději odtáhnou jakmile mne spatří a pak už jen divoký koncert sov a sýčků. Dá to fušku, ale nakonec zaberete a prospíte se do chladného rána, kdy vás vzbudí přenádherný ptačí koncert. Teprve nyní máte možnost docenit krásu místa, které se vám pro tuto noc stalo domovem.

Cítím se jako v zapomenutém parku elfů. Rychle se sbalím, uklidím po sobě, vyčistím si chrup a vyrážím dále na Mnichovo Hradiště. Zde dorazím kolem deváté a to je pro mne držícího přerušované půsty čas první jídla dne. Vytahuji tedy pikslu s namočenou pohankou a chia semínky a chvíli si ji prohlížím. Ano, tohle bude fungovat. Nemusím dvakrát denně rozdělávat oheň, abych si připravil jídlo. Drcenou pohanku opravdu stačí zalít tekutinou a do rána je z ní parádní pudinková kaše. Jen je teda lepší sáhnout po mléku, kefíru či tekutém jogurtu, než vodě. A když už jsem u té vody, kolem protéká potok a široko daleko nikdo není živáčka. Skvělá příležitost se konečně i vykoupat. Stejně si potřebuji nakoupit jídlo na tento den a do desíti mě pod 65 nikde nevpustí, tak co.

V Mnichově Hradišti si dokoupím téměř vše co potřebuji (na oběd jsem jaksi zapomněl) a vydávám se dál. Slunce pěkně peče a cesta vede více méně po lukách a polích. Skvělá příležitost dobít si svou solární nabíječku. Myslel jsem si, jak to bude super doplněk na cesty, to jsem ještě nevěděl, jak ten krám po prvním dnu cesty začnu nenávidět. Člověk se s ním celý den natáčí za slunkem jak nějaká slunečnice, ale to je tomu šmejdu asi málo. Nevadí. Jdeme dále.

Blíží se čas oběda a mi dochází, že jste si zapomněli koupit něco, co by se dalo poobědvat. Vždyť pro to hlavně jsem do toho krámu přeci šal ne? Jak se však blížím ke zřícenině hradu Valečov, krom prvních skal na mne vykoukne také oáza v podobě parkoviště s občerstvením. Hurá, jsem zachráněn. Dávám si klobásu a pivo, kochám se výhledem na hrad a marně se snažím slunci vystavovat ten "samonabíjecí" šmejd.

Pojím, a vydávám se dále, až konečně stanu u hradu...

Od hradu už člověk šlape lesy a skalami. Je samozřejmě víkend a lidu je všude plno. Jak na to tak koukám, roušky v tomto bohy zulíbaném kraji nikdo moc neřeší. A co už vůbec místní neřeší, jsou jejich uřvaní gizdi. Mě učili, že se v lesích neřve. Možná by to mohl říct někdo i jim, pomyslím si vždy a kráčím opět dále kochat se krásami přírody a přelidněnými skalisky.

A výhledy na českou krajinu...

Člověk ani neví jak a Příhrazskými skalami se dostává až na Drábské světničky.

Tu a tam na něj vykouknou skály odjinud...

Jsou sice vzdálené a nedají se moc dobře zachytit. Brzy však člověk dorazí i k nim a řeší tentýž problém z opačné strany.

Při protahování se skrze úzké chodbičky skalního "labyrintu" s naloženou krosnou si jen povzdechnu, že tohle by na hřebenu asi nehrozilo, ale šlapu vesele dále. Dobrá nálada ani síly mne stále neopouští.

Nakonec dorazím až na hrad Kost. Jak už to tak bývá, probíhá rekonstrukce, takže si moc historických snímků hradu z mého milovaného filmu Mladý Ivanhoe neužiji. Zamířím tedy někam na jídlo. První zařízení stravovacího tipu, na které narazím, už zavírá, tak se o kousek dále zprasím smažákem. Takovým tím jídlem, na které člověk dostane jednou za půl roku chuť, ale pak už zase dlouho vidět nemusí. To bude asi tou přejedeností z dětství. Vždyť který capart nemiluje tu natahující se žlutu hmotu?

Kost zabalená ve stavbě moc krásných pohledů nenabízí. Naopak se však pokochám loveckým zámečkem Humprecht. Potkává zde totiž staré známé z Jičína a ti mne zde vyvezou. Prý to tam prostě musím vidět a nelituji. Po zdolaných kilometrech s krosnou na zádech je taková procházka nalehko milým zpestřením dne.

Pořídím nějaké snímky a než slunce zapadne, jsem opět při Kosti. Rozloučím se s nimi a vydávám se vyhledat jak místo pro koupel, tak i pro nocleh. Koupel nakonec vyřeší molo na druhé straně Bílého rybníku. Na svahu se mezitím nashromáždí nechápavě mě pozorující omladina, ale co, koupel jsem potřeboval jako koza drbání. Vždyť jsem téměř celý den uháněl takřka závodním tempem v plné polní.

Slunce již zapadá a nastává čas najít místo pro nocleh. Ať však šlapu kudy šlapu, ne a ne něco příhodného najít. Na pravé straně skály, na levé strouha a za ní pěkně vlhká louka. Tuto strouhu nakonec překonám a pokračuji loukou, která mne příliš neláká. Není to jen pro vlhkost, ale též pro všudypřítomné stopy traktorů. Tady ležet, tak si nejsem jist, zda mne ráno některý nezajede. Takto dojdu až do Libošovic a zvažuji, zda se nesvalím na tomto místě na okraji obce. Mé plány nakonec zhatí nade mnou se tyčící lampa a tak šlapu dále. Jsem na druhém konci Libošovic a poprvé na své pouti vidím Trosky.

Zaraduji se. A opět začínám řešit svůj problém. Kde slehnout? Před sebou na své stezce nevidím nic než pole, tak se nakonec rozložím na louce za vsí. Ještě se ujistím dědy pozorujícího mne přes nedaleký plot, zda to nevadí. Lepší místo po skalami v lese i s ohništěm bohužel najdu až druhý den. Na druhou stranu spát v lese, neužiji si tak krásného rána na bohatě orosené louce...

V lese krom zmiňovaného nocoviště najdu i trampskou osadu, při které ze skal pramení voda. Doplním si láhev a kráčím dál lesy a skalami...

Minu tohle malebné místo, v němž se snad zastavil čas již před několika staletími. Dojem starých časů kazí pouze elektrické vedení...

Pokochám se krajinou ...

A pak už můj zrak nepřestává pozorovat blížící se Trosky ...

Už jsem skoro pod nimi. Je však devět a to je čas mého prvního jídla. Navíc už pěkně začíná hřát slunce, tak aspoň vysuším spacák a plachtu. A taky nadějeplně vystavuji slunci svůj solární dvoupanel, který až do večera budu marně vystavovat slunci. Již vím, že tohle byla hodně špatná investice a nezbývá, než zastavovat na jídlo po občerstveních a žebrat o možnost dobít si aspoň trošku telefon.

Není však čas ztrácet čas. Trosky jen tak míjím. Stejně jsem zde byl už před lety. Pozdravím se snad s jedinými místními, které jsem potkal..

"Naposledy" se ohlédnu za Troskami a vyrážím vstříc Hruboskalsku.

Je to celkem sešup z kopce, obzvláště s plně naloženou krosnou. Ale opět si to užívám. Seběhnu až k rybníku Vidlák, koupím si hořký kafe a pěkně lesem po rovině si to šlapu dále. Další skály na sebe nenechají dlouho čekat...

Po nějaké té hodince přejdu louku a opět zmizím v lese, kde mne čeká další stoupání...

Na Hrubé Skále si dám čočkovou polévku, bramboráčky a pivo. Nějakou hodinku si zde posedím a nechám si aspoň trošku dobít telefon, než se vydám dále na Turnov zdejšími krásnými skalními městy...

Zatímco Mladou Boleslav na začátku trasy jsem si musel prokličkovat tak nějak celou, Turnov Zlatá stezka spíše jen tak lízne. Pokud tu trasu půjdete, odbočte dále do Turnova, nakupte si dostatek jídla a také si vyberte hotovost. Následující dva dny se vám to vše bude opravdu hodit. Jen kousek za Turnovem totiž opět začíná nádherná příroda a krásný středověk, které vás už budou provázet na vaši cestě až do Jičína.

Blíží se šestá a konečně je na dohled i Frýdštejn. Tam by mělo být dle map nějaké zahradní občerstvení. Snad to ještě stihnu. Ano, jsem zde jen pár chvil před zavíračkou, ale nevypadá to, že by už chtěli končit. Zahrada je plná místních a všichni jsou rádi, že si konečně zase můžou posedět se sousedy u piva.

Karty zde však neberou, a tak si za poslední stokorunu kupuji párek a pivo. Dvacku nechám slečně u okýnka, i když vím, že bych ji mohl druhý den potřebovat. Milá servírka se však přes okénko ujme mého telefonu a dá mi i tip, ať jdu spát na hrad. Prý se to nesmí, ale ona už si tam párkrát poležela. Prý stačí přelézt hradní zeď. Jen se usměji myšlence, jak se s krosnou šplhám přes hradby, ale nakonec se rozhodnu nehrát si na dobyvatele. Slunce přece ještě nezapadlo a čím dále dnes dojdu, tím méně půjdu druhý den. To dá přeci rozum ne? Hradem se však pokochám a nezapomenu si počíst i něco o jeho historii.

Odtud mne cesta opět zavede do lesů a skal, kde se mi dlouho nezdá, že bych mohl najít příhodné místo na spaní. Přitom dle té slečny tu mělo být míst pro nocleh všude dost.

Nakonec však mou pozornost upoutá brána Pantheonu. Už když ji vidím, něco mi říká, že na druhé straně bude příhodný plácek pro spaní. A skutečně je. Vysoko na skalách se nalézá rovná plošina jako stvořená pro nocleh. Snad nejlepší nocleh této cesty. Zaraduji se. Uvařím si svůj večerní čaj a pozoruje datly obývající sousední borovici protkanou jako ementál jejich tunely si ho vychutnám. Potom už následuje ničím nerušená klidná noc. Snad nejlepší noc této výpravy.

A pak nádherné tulácké ráno ...

Na kraji malé skály je pekařství. Dokonce se zdá platit i kartou. Kupuji si výborné koláče a dám se po mostě přes Jizeru dále po červené. Tyhle odrazy na vodní hladině prostě miluji ...

Za mostem je studánka, tak si doplňuji vodu. Jen kdybych byl býval věděl, že je to poslední pitná voda, na kterou až do Jičína narazím. Vyšplhám další kopec a pokochám se zvlněnou českou krajinou.

A podivím se, na jakém místě že jsem to v noci spal.

Na dalších skalách posnídám nakoupené koláče. Jsou výborné. Pohanku si necháme dnes na později.

Odtud se vrátím zpět na červenou značku. Až zpětně zjišťuji, jakou chybu jsem udělal. Zatímco červená vede pouze lesem, žlutá se klikatí skalním labyrintem a poté se na červenou opět napojuje. Nevadí. Příště. I tak si nějakých skal ještě užiji. Již však posledních.

Dále už cesta pokračuje jen kopcovitou krajinou bohatou na louky a chudou na lesy, přičemž se parádně spálíte. Solární nabíječka má však slunce očividně stále málo. Na obloze není ani mráček a je pořádné vedro. Cestou se tak brzy připravíte o veškerou vodu. Naštěstí je zde lid dobrý a láhev vám rád dočepuje. Dokonce i pivo vám nabídnou. To je moc fajn, poněvadž ty dvě hospůdky, co cestou potkám, jsou stejně zavřené a obchod široko daleko také není žádný. Vypadá to, že na oběd bude pohanka a na večeři jen kefír. Nakonec tomu tak i je...

Opět ty proklaté Trosky. Člověk vždy až píchne v kolenou ta dálka, když se mu zjeví ta zřícenina, kolem které před mnoha dny prošel a od té doby se mu tu a tam z dálky směje.

V dáli jsou vidět i Krkonoše. Máme polovinu května a jejich vrcholky jsou stále bílé. Ostatně i loni jsem tudy kráčel pěknou Sibiří.

Je neskutečné vedro. Stále více spálený kráčím po loukách a prašný stezkách, a všude se vyhřívají hadi. Člověk musí opravdu koukat, kam šlape

.Cesta je prach a štěrk, udusaná hlína, a šedé šmouhy, kreslí do vlasů ...

Louky jsou to krásné a nabízí malebné výhledy na krajinu.

Je však vedro a široko daleko není jediný pramen. Zachrání mne až dobří lidé Košově, kteří mi doplní láhev vodou a dokonce nabídnou i již zmiňované pivo. Hned se jde líp. Před sebou mám poslední kopec své cesty. Jakýsi vrch Tábor, kde by měla být restaurace, rozhledna a také nějaké přístřešek. Na to, jak mi celý den ten vrchol unikal a na každém rozcestí byl dál, nebo se naopak nepřiblížil ani o kilometr, najednou jsem nahoře nějak rychle. Restaurace je samozřejmě zavřená, ale aspoň zde nejsou téměř žádní lidé. Večer pak vůbec žádní. Ještě nebylo ani pět a do Jičína je to necelých 12 km. Teoreticky se to dá zvládnout. Ale jsem celkem vyřízený a co jak dojdu do Jičína a zmeškám poslední spoj? Nakonec se rozhodnu přenocovat právě zde, v turistickém přístřešku. Na to, že jsem šel dnes nejkratší úsek za poslední tři dny jsem vskutku znaven a už kolem osmé mne přepadá pořádná únava. Roztahuji spacák a usínám. Se slunce západem mne však ze spánku vytrhnou stíhačky, které na obloze řádí jako při manévrech. Paráda! Jde to těžko, ale i přes ten hluk nakonec opět usnu.

PS: K večeři byl pouze kefír a ořechová tyčinka. Víc už jsem toho po kapsách neměl. Pohanka na další den bude opět připravena ve vodě.

Ráno scházím prudký svah a dále už kráčím více méně jen z kopce nebo po rovině. Tu a tam se ještě můžu pokochat nádhernou krajinou.

Či malebným domečkem

Až dojdu do železnice, kde si chci koupit vodu a nějaké to ovoce. Ale ani tady 21. století ještě nedorazilo a karty jsou zde velká neznámá. Nakonec někde v kapse vyhrabu poslední dvacku a kupuji si magnesii. Na to, že je ta obec samá studna, z žádné nedostanu ani kapičku vodu. A jak se u jedné píše, stejně by zde měla být voda jen užitková. Teda když už tady nějaká bude.

Veškerá únava i krize čtvrtého dne jsou dnes dávnou minulostí. Zatímco včera jsem se pouhých 25 km vláčel téměř celý den, dnes poloviční trasu zvládám za necelé dvě hodiny. Již po osmé hodině ranní se ocitám v místě, které si vybavuji z Valdštejnských slavností - při Valdštejnské lodžii na okraji Jičína.

Projdu se kolem, vyfotím si ji a zamířím Lipovou alejí k Jičínu. Když jsem tudy šel posledně, mašírovalo tudy celé Valdštejnovo vojsko. Dnes se zde sem tam mihne někdo s rouškou. Za ty dny v lesích jsem úplně zapomněl, že v Evropě řádí mor a proč vlastně nosím šátek na krku. Přetáhnu si ho přes rypák a jdu dále, až konečně stanu na konci své dlouhé cesty, před Valdickou bránou v Jičíně.

Hurá, zaraduji se a odepnu si pás držící mi pevně na zádech krosnu, který už mě začíná řezat. Najedou úplně zapomenu, že na něm visí má cestovní lékárníčka, kterou tak nadobro ztrácím. Tohle už je druhá oběť tohoto výletu, ale snad se mi podaří sehnat jinou.

Pohanka dnes počká, teď je hlavní se po dlouhé době najíst jako člověk. Nechám si doporučit kavárnu Všehochuť, kde si dám výbornou anglickou snídani. Fazole, vejce, slanina a párečky jsou totiž přesně to, co moje dna nyní tolik potřebuje. Posnídám, projdu se po městě a zamířím na nádraží. Cestou chci navštívit ještě místní Kaufland, před tím je však řada jak na banány. Co se děje? Ještě nebylo deset a jsou vpouštěni pouze starší lidé. Ta kumulace mladších venku, kteří budou během pár minut také vpuštěni je jistě zachrání. Nezbývá než se smát celé té situaci a zamířit do pekárny, která naštěstí nepodléhá žádné věkové selekci. Opět si beru své oblíbené koláčové trio - mák, tvaroh ořech ... mňam.

Slovo závěrem? Snad že fotoblogy jsem chtěl dělat už dlouho. Jen jsem se k tomu stále nijak neměl. Až nyní jsem sbíral poznatky pro lidi, kteří se chystají trasu jít také a naopak mě oslovili člověk, který mi děkoval za mé fotky na sociálních sítích, protože on už takovou trasu jít nemůžu. I pro také jsem se rozhodl založit na svém blogu rubriku cestovní deníky, tak snad se bude líbit. Vaše spokojenost, moje radost a další motivace tvořit pro vás podobné články ať už z tras právě ušlých, či takových, na jaké stále nosím v hlavě krásné vzpomínky.

S pozdravem a přáním krásných cest,

Poutník..

Autor: David Wiltsch | čtvrtek 21.5.2020 7:31 | karma článku: 19.74 | přečteno: 491x

Další články blogera

David Wiltsch

Vysušování mokřadů? Ukázkový příklad Babišova boje se suchem!

Babiš se chvástá, jak bude bojovat proti suchu. Kdy? Nevíme. Snad někdy v daleké budoucnosti, až tady bude samá poušť a polopoušť. Zatím se pod jeho panováním jen vesele vysušují mokřady a krajina tak dále pustne.

29.5.2020 v 11:42 | Karma článku: 28.31 | Přečteno: 983 | Diskuse

David Wiltsch

Totální dno morálnosti? Jaroslava Pokorná Jermanová!

Zatímco společnost cítí k záchranným složkám státu spíše vděk, Jermanová naopak překypuje pomstychtivostí. Ochranné pomůcky sice obstarat nedokázala, ale teď půjde po krku těm, kteří pro nás na rozdíl od ní, riskovali zdraví.

28.5.2020 v 19:16 | Karma článku: 45.95 | Přečteno: 6337 | Diskuse

David Wiltsch

Pryč s pravidly českého pravopisu!

Pravidla pravopisu jsou pro blbce, intelektuál se vyzná v chaosu. Pryč s pravidly. Pouze bez nich si budeme rovni a konečně svobodní.

27.5.2020 v 20:41 | Karma článku: 29.49 | Přečteno: 1405 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Dana Adámková

Chci život prožít

Člověk si musí někdy udělat radost. Ona ta práce potom více baví, když se umíme odměnit. Vlastně i zabavit, najednou vidíme tolik krásy, kolem sebe. Fotografování je super koníček.

26.5.2020 v 17:00 | Karma článku: 22.83 | Přečteno: 484 | Diskuse

Soňa Pražáková

Bez roušky v Srbsku

Zavřené hranice, maskování před světem, denní zásoba "opravdu unikátních mediálních zpráv." Pud sebezáchovy se v nás ozýval stále silněji. Člověče, dělej se sebou něco. Prchni. A tak se prchlo tentokrát do Srbska.

25.5.2020 v 19:38 | Karma článku: 18.30 | Přečteno: 360 | Diskuse

Pavel Kynčil

Jaro na louce.

Jaro je opravdu krásné, ale kromě šlechtěných květin jsou krásné i ty na loukách a v lesích. A protože se mi luční kvítí líbí,

24.5.2020 v 21:41 | Karma článku: 13.94 | Přečteno: 192 | Diskuse

Veronika Foglová

Květinkový ráj

Kolem mě teď všechno kvete jako o život, a je moc krásné zachycovat ty kvetoucí rostlinky a keře, z nichž mnohé uvidíme kvést zase až za rok.

24.5.2020 v 19:02 | Karma článku: 14.20 | Přečteno: 192 | Diskuse

Irena Knorrová

Cesta na střechu Brd

Kdo chce pokořit nejvyšší vrchol Brd, pověstný Tok, musí ujít nejméně 15 km a zdolat převýšení cca 300 m. Pak ale stane na místě ještě nedávno prakticky nepřístupném, kam noha civilisty nesměla vstoupit téměř po celé století...

24.5.2020 v 18:00 | Karma článku: 21.76 | Přečteno: 417 | Diskuse
Počet článků 143 Celková karma 34.36 Průměrná čtenost 1979

Tento blog slouží především k prezentování mých nejrůznějších názorů na politiku, společnost. Do současného vývoje se dále strefuji skrze svou stránku "Český politický prasečák." Z úcty k předkům pak provozuji stránky "České myšlenky". Fotky z mých toulek naopak uveřejňuji na mém instagramu Pilgrim_Poutník.

 

 

 

Najdete na iDNES.cz