Když Merkelová vříská, že V4 neskáče, jak ona píská.

V4 pořádá summit o ochraně vnějších hranic a její eminenci Frau Merkel se to samozřejmě ani trošku nelíbí. „Vzteká se“, že neskáčeme, jak ona píská, a nekonáme, co ji na očích vidíme.

Právě na dnešní den, to jest pondělí 15. 2. 2016, připadá mimořádný sjezd zemí Vyšehradské čtyřky, kde se zástupci České Republiky, Slovenska, Polska a Maďarska rozhodli projednat možnosti ochrany vnějších hranic. Jejich plán je prostý. V době, kdy Řecko není schopno vnější hranice Schengenu uhlídat, se zkrátka a dobře země visegrádské skupiny rozhodli o posílení ochrany hranic jednat s Makedoní a Bulharskem.

Jenže ouvej. To, že se hodláme na něčem takovém podílet či o tom jen diskutovat a projevujeme tak vůbec nějakou iniciativu k řešení současné krize, je špatně a z Berlína se ozývá hněv. Již dva dny totiž narážím na články o tom, jak unsere Führer Merkel nesouhlasí. Kroky našich vlád se ji zjevně ani trošku nelíbí, a tak asi prská všude kolem. Například takový web TA3 již v sobotu s odvoláním na německý týdeník Der Spiegel totiž uvedl: „Na blížiacom sa samite Európskej únie hrozí v otázke migrácie konflikt medzi Merkelovou a krajinami Vyšehradskej štvorky.“

A bylo to tuším také právě v sobotu, kdy slovenský premiér Fico vystoupil s pobouřeným prohlášením:  „Dostali sme demarš, čo si to dovoľuje V4 baviť sa s Bulharskom a Macedónskom o ochrane vonkajších hraníc.“ Stejně tak i novinky.cz  nezaháleli a v sobotu s odvoláním se na německý list Die Wel uvedli, mimo jiné, že podle německých médií se země hodlají vymezit proti záměrům německé kancléřky Angely Merkelové či že se země skupiny V4 staví výslovně proti snahám německé kancléřky, která hodlá řešit uprchlickou krizi skrze zapojení Turecka.

A já se nyní ptám, kdy a jak jsme se opět stali podřízenými „Velkoněmecké říši“, že bychom opět měli skákat podle přání další bláznivé německé kancléřky, která, ačkoli je ve svém postoji stále osamělejší, přesto si stále více jaksi dovoluje mluvit za každého občana Evropy?

Musím však uznat, že je opravdu neuvěřitelnou ironií osudu, že ačkoli jednou z hlavních priorit na konci druhé světové války bylo, aby se Německo opět nestalo nejmocnějším hráčem Evropy, tak je opět na vrcholu. A opět se jedinec v křesle kancléřství pokouší transformovat starý kontinent dle vlastních ujetých snů a představ. Na tento problém poukázal ostatně již minulý rok Nigel Farage.