Jak by tady bylo krásně, kdybychom si zachovali krále.

Roku 1918 zaniklo Rakousko-Uhersko a vznikla Republika Česko-Slovenská. Jaké by to však bylo, kdybychom si zachovali status království? 

Když jsem sledoval pořad české televize zabývající se možnými scénáři paralelní historie „Co by, kdyby“, tak v samém úvodu dílu „Co by kdyby České země byly monarchií?“ zaznívá důležitá, avšak velice opomínaná informace. Nikdo nevypověděl Zlatou bulu sicilskou, a tak, jakoby z právního hlediska k zániku monarchie ani nedošlo. Na toto téma dokáží údajně vést akademické diskuse jak právníci, tak historici i dnes. Je to opravdu dávno, co jsem tento cyklus sledoval, z mne neznámých příčin se mi ona myšlenka však stále vrací. Zatímco zmíněný pořad se sice zabývá především možným scénářem k událostem roku 1938, tak já se pokouším vykreslit si takto celé minulé století. A otázek i odpovědí mě napadá stále víc. Možná bude nejpříhodnější, když tuto myšlenku rozvedu právě dnes, v časech, kdy nám "zapomněli" připomenout 15. březen 1939 a počátek Německé okupace Čech a Moravy.

Jak tvůrci pořadu zmiňují, dokonce ani v době velké války nikdo příliš neuvažoval o vzniku republiky a lidé si stále mysleli, že země české zůstanou královstvím. Masaryk sám měl na začátku války přemýšlet, kde najít vhodnou dynastii pro český trůn.

A tady se naskýtá otázka první. Kdo by měl být oním požehnaným panovníkem? Člen Belgické královské rodiny? Princ z Anglie? Někdo z ruských Romanovců? Anebo princ Uherský, když už Habsburk nepřipadal v úvahu? A proč ne někdo z domácí šlechty? Třebas i nižší. Přeci jen takový Jiří z Poděbrad si na trůně nepočínal vůbec zle. 

A co bratři Slováci? Jaký osud by je čekal? Vždyť i oni snad bojovali po boku našich legionářů, nebo snad ne? Co s těmi by bylo? Zůstali by součástí Uher? Oddělily se? Připojili by se k zemím koruny české? 

A co rok 1938? Došlo by k Mnichovu? Zachovali by sudetští Němci skutečně věrnost koruně? Odhodlali by se vůbec kdy západní spojenci českou královskou rodinu zradit? A jaký by byl vztah české a anglické královské rodiny? Troufl by si Hitler vůbec kdy jít proti zemím koruny české? Již z konfliktu s tehdejším Československem měl nahnáno, jak se pochybovači tohoto výroku mohou dočíst například v knize "Dvanáct let po Hitlerově boku". A došlo by tak vůbec kdy k válce? A kdyby k ní došlo, jaký by byl pak její průběh? Jak dlouho by trvalo Dritte Reich porazit? Ať už bychom padli či ne, v závěru bychom vyšli jako hrdý, nikoli pokořený a ohnutý národ. 

A co léta následující? Jak by se kdy v Monarchii usadil komunismus? Šli by ti, jež válku přežili, kdy proti králi, jež stál po jejich boku v časech nejhorších?  Proč jen to? A jak by to zde vypadalo nyní?

Ano, ano. Pravda! Otázek je příliš mnoho. Stejně tak i možných odpovědí. Kauzalita je holt kauzalita. Jedna věc vede k druhé. Vše má svou příčinu a následek. Pokusit se namalovat obraz možné paralelní historie je jako malovat velice rozvětvený strom. S každým problémem a každým rozhodnutím nám vzniká nové kdyby, nová větev. První republice všechnu čest, avšak zkusme si to představit. Pojďme se přátelé jen na malou chvilinku zasnít.

Píše se rok 1918 a v Evropě po dlouhých letech končí válka. Nejkrvavější konflikt, jaký do té doby kdy lidstvo zažilo. Rozpadá se Rakousko-Uhersko. Země koruny české se stávají na Rakousku po staletích nezávislé. V Praze se sjíždějí zástupci českých stavů a vybírají nového krále. Krále, jež je si vědom rozmanitosti a problematičnosti českých zemí. Krále, který hodlá vládnout v duchu tradic, za něž jeho lid bojoval a umíral. Krále, který hodlá vládnout rukou spravedlivou ke všem národům svého království. Krále, jež se stane jednotícím prvkem celé společnosti. Krále, jež je všemi svými národy skutečně ctěn a milován, kterého jsou ochotni všichni věrně hájit.

Mezitím však probíhají nepokoje v Uhersku. Slované obývající horní Uhry si přejí také samostatnost. Pro úspěchy legií se k této možnosti přiklání i spojenecké mocnosti jednající ve Versailles. Především český vyslanec Edvard Beneš se činí, aby se Slovensko připojilo k Čechám, Moravě a Dolnímu Slezsku. Vše vrcholí návratem prvních legionářů, kdy se mnozí nemohou navrátit do Uher. Aby byl v Evropě zajištěn mír, nakonec se území, jež obývají Slováci a Rusíni oddělují od Uher a připojují se k zemím Koruny české.

Čas běží a lidé jsou hrdi, že konečně mají svou svobodnou zemi. Jsou za ni vděčni a s láskou o ni pečují. Země koruny české vzkvétají. Lidé jsou veselí. Mají se rádi. Roku 1929 však dochází ke krachu na newyorské burze a začíná se finanční krize. I přes tu se však společnost úspěšně prokouše. Lidé si pomáhají a pro chudnoucí průmyslové pohraničí obývané především německy mluvícím obyvatelstvem je vymyšlen program záchrany. Především královské rodina se stará a dělá vše proto, aby jejich národy drželi pohromadě a aby obyvatelé pohraničí příliš nestrádali.

Po pár letech se z těchto časů prokousáváme. V Německu se však ujímá moci Adolf Hitler volající po jednotném německém národě. Pokouší se získat i Němce obývající země koruny české na svou stranu. Marně však. Němci neberou osamostatnění království jako křivdou, kterou pro ně byl vznik Česko-Slovenska. Království není stavěno na etnickém základu. Nežijí v zemi výhradně Čechů a Slováků. Nejsou menšinou. Žijí v jedné zemi spolu s Čechy, Moraváky, Slezany, ať už polskými, německými či „českmi“, Slováky, Rusíny i Maďary. Nikdo se necítí odstrkován. Všichni si pamatují léta, kdy při sobě stáli během těžkých časů krize. A stejně tak ví, že pouze společně můžou vzdorovat manýrům onoho uřvaného pána s knírkem jako populární anglický komik Charlie Chaplin. Proto zachovávají věrnost koruně. Král se stává jednotícím prvkem společnosti.

Hitler však zbrojí. Horečně zbrojí. A tak zbrojí i země koruny české. Pokladnice na tom však po prodělané krizi není nejlépe. A tak, stejně jako za Česko-Slovenska, je vyhlášena Půjčka na obranu státu, z níž se buduje nová armáda. Přispívají nejen „Češi“ a Slováci, ale každý. Především královská rodina přispěje značnou sumou. I království tedy zbrojí. Masivně zbrojí. Průmysl v pohraničí pracuje na plné obrátky. Pevnosti na hranicích vzrůstají závratnou rychlostí. Hitler se snaží vábit Němce z Čech, Moravy a Slezska na svou stranu, zbytečně však. Ti zachovávají věrnost koruně. Jeho návrh na připojení Sudet k Německé říši tak krachuje. 

Hitler se však nevzdává. Následují horečné přípravy k vpádu do Čech. Král vyhlašuje mobilizaci. Nenajde se snad jediný muž, který by svou zemi nechtěl bránit. Češi, Moravané, Slezané, Němci, Slováci i Rusíni se hlásí do královské armády. Pohraniční opevnění je během následujících měsíců kvapně dokončeno. Hitler útočí, jeho tisícová armáda se však o opevněná pohoří láme jako příboje vln o útesy. Naše vojska celé měsíce úspěšně vzdorují. Hitler je v očích světa vnímán jako agresor. Ještě téhož roku doráží pomoc z Francie a Francie vyhlašuje válku Německu. Hitler je tedy nucen vpadnout do Francie, kterou okamžitě jako ve válce předchozí podpoří i Británie. Na naši stranu se staví i bratranci Poláci a smyčka se uzavírá. Jeho síly ještě ani nebyly schopny prolomit obranu Čech a Moravy a už musí své vojsko rozeslat na další dva fronty, na hranice s Francií i Polskem. Británie do toho začíná s námořní blokádou Německa. Hitler je osamocen a bez naděje na úspěch. Jeho velkolepé tažení končí mnohem dříve, nežli začalo. Následují velkolepé oslavy vítězství. Všichni se radují. Všichni jsou šťastni a hrdi, a mají právem proč.

Zkusme si představit prvních 7 minut následujícího videa jako skutečný vzdor vůči nacistickému Německu:

Válka končí, stromy stojí, stíny leží a čas běží. Země koruny české prosperují a vzkvétají. Lidé opečovávají své statky a polnosti. Podkarpatí se rozvíjí a industrializuje. Umění a věda vzkvétají po celém království. Nikdo nemá důvod k zbytečným rozporům. A tak, s výjimkou nějaké té hospodské rvačky, přežíváme v klidu a míru zbytek století.

A dnes? Začíná jednadvacáté století a v samém středu Evropy se nachází jedinečný unikát. Překrásný diamant. Vzkvétající království. Království, jež však obývá mnoho národů. Češi, Moravané, Slezané, Němci, Poláci, Slováci, Rusíni i Maďaři. Každý si udržuje svůj jazyk, své tradice. I přesto si však spolu všichni rozumí a vycházejí spolu. Všichni se zde cítí být doma. Cikáni si nadále kočují krajinou. Nikdo se necítí menšinou, nikdo se necítí utlačován. Každý si je vědom svých práv i povinností. Společnost není rozdělena. Jsme ukázkovým příkladem soužití národů v jednom soustátí. Král je nám jednotícím prvkem. V úctě k tradicím a předkům opečovává zemi, s níž je spjat, aby i on mohl předat svým následovníkům vzkvétající a hrdé království.