Herman! A za atentát na Heydricha se omluvit nechcete?

Tak pan Herman zavítal na sjezd sudetských Němců, aby omluvil jaksi činy, jichž se Češi po válce na Němcích dopustili. Co však sudetští natropili před válkou na Češích, to jako by snad bylo naprosto v pořádku.

Abych pravdu řekl, se sepsáním tohoto článku jsem dlouho váhal. Uvažoval jsem, zda má vůbec nějaký smysl se vyjadřovat, jak to pojmout, jak jej lidé pochopí a především sem se chtěl vyhnout paradoxu, kdy pravnuk prajza od Wehrmachtu kritizuje omluvu a nadbíhání Němcům za činy na nich páchané po válce vedené i proti našim lidem. Jako by se během ni a především před ní nic nedělo. Ona ironičnost celé této situace však nad mým "mlčením" nakonec zvítězila.

Jak si již mnozí zřejmě všimli, zavítal náš ministr kultury Daniel Herman Göring na sudetoněmecký sjezd, kde "naše spoluobčany" žijící na území Říše, k níž onehdá tolik tíhli, jaksi politoval. Omluvil se za odsun a především pak za zvěrstva čecháčků, kteří prostě jen neměli pro německý problém cupující naši Republiku to správné pochopení. A samozřejmě se to neobešlo bez odsouzení kolektikivní viny.

Tak mě vám nyní napadá, že ona kolektivní vina je mezi námi lidmi i vcelku oblíbený trend ne? Nejedná se pouze o sudetské Němce, ale napříč historií celkově. Němci za své problémy vinily všechny Židy, Stalin za službu v německé armádě odsoudil celý Tatarský národ bez ohledu na to, kolik jich sloužilo v Rudé armádě a i dnes značná část společnosti nenávidí pro Putina vše ruské a ta druhá pro politiku démonizuje vše jaksi americké. Ano, nejedná se vskutku o nic pěkného. Přiznejme si však, že jde jen o důkaz primitivnosti a necivilizovanosti naší společnosti.

Vraťme se však opět k oněm nešťastným sudetským spoluobčanům. Je nesporným faktem, že ne všichni byli pro Hitlera a že vůbec nemůžou za zvěrstva páchaná nacisty pod křídly Hitlerovy orlice NSDAP v průběhu druhé světové války. A je opravdový nesmysl klást rovnítko mezi Lidice a Ležáky a sudetské obyvatelstvo. Opět však dochází k onomu oblíbenému zapomínání událostí předválečných. Což se děje ostatně vždy, mluvíme-li o druhé světové válce. Ať už se jedná o zradu západu vedoucí k Mnichovu, mlsnost Poláků, kteří se vrhli na Slezsko s lačností šelmy nebo činy sudetských Němců ještě před válkou. Jako by k ničemu nedošlo, jako by se nic nestalo.

Herr Herman, možná jste nad tím moc nepřemýšlel, ale jak jinak si vysvětlit nárůst moci Henlainovi, bez podpory většiny sudetských Němců? Vždyť už vznik Československa brali zdejší Němci jako křivdu. A kritizujeme-li krvavé msty a nezákonné soudy na českých Němcích, myslíte i na stejně nezákonné prolévání krve v našem pohraničí v letech předválečných? Ono je dnes jaksi ve veliké oblibě kritizovat právě neukázněné Čechy. O povstání a rebeliích sudetských Němců z let Mnichov předcházejících, a zvláště pak bezprostředně po Mnichovu, se jaksi mlčí. Jako by ta kvanta zabitých a postřelených četníků pro nás byla ničím? Lidé - štvanci, kteří v hodině dvanácté, často jen v tom co měli na sobě, stihli prchnout do vnitrozemí, jak ti k tomu přijdou?

Právě držím v ruce knihu "Válka před válkou" Stanislava Motla. Koupil jsem ji před pár dny. Momentálně čtu Masarykovu "Novou Evropu", tak jsem se k ní ještě pořádně nedostal. Avšak vzpomínka na teskné úvodní díly seriálu Vlak dětství a naděje či na nervy drásající Epilog četnických humorestek, při nichž člověka přebíhá mráz po zádech, vidí-li mrzutý osud naši Republiky, donutili mne v této souvislosti po oné knize sáhnou a alespoň namátkově zalistovat.

Hned v úvodníku se seznamuji s českým policistou, který přežil jen proto, že ho útočníci považovali za mrtvého a o jeho ženě, téměř ubité německými spoluobčany. Jen o pár stránek dále narážím na odkaz na knihu poslance československého parlamentu Hanse Krebse a vůdce Hitlerjugend na území Čech a Moravy Sigfrieda Zolgmanna. Tato kniha hovoří v duchu pozdějšího projevu Reinharda Heydricha, který o Čechách a Moravě  prohlásil, že "tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat." Listuji dále a dočítám se například a jen tak náhodou o dalších bojích. A to vše začalo již za časů, kdy Němci ještě nepodléhali zákonům Říše, ale zákonům československého státu. I přesto jich však statisíce fanaticky následovalo Adolfa Hitlera a Konrada Henleina.

Avšak proč tyto činy připomínat, že ano? Tohle je naprosto v pořádku. Je potřeba odsoudit především Čechy. Jen si ještě povzdechněte: "Chudáci Němci a ten jejich militarismus. Vždyť během sta let rozpoutali po Evropě jen pár válek. Tu si vzali Alsasko-Lotrinsko, tam Prusko-Rakouská válka a po té jen dvě světové. Měli jsme mít pro ten pangermanismus a Němeký drang nach Osten větší pochopení." A aby se Vám ještě více ulevilo, omluvte se třebas i za Atentát na Heydricha. Inu proč by ne že?

Ano! Ne všichni Němci se podíleli na rozpadu Republiky. A část se jich vskutku stavěla proti agresi. Je zde potřeba si uvědomit, že nic není jen černobílé a stejně tak nikdo není zcela bez viny. V tomto případě tedy, a zcela kolektivně, jaksi ani Němci, ani Češi. Lidi jsou lidi. A kritizujeme-li pro změnu odsun, je třeba si uvědomit, že lidi jsou JEN lidi. A vnímali-li lidé Němce kolektivně vinné, nenaskýtá se se snad ani jiná možnost jejich dalšího soužití. Jen by z toho bylo další a další násilí. Tu Čechoslováků na Němcích, tu opět pak Němců na Čechoslovácích. Pravdu díte, ona staletí soužití s Němci tak nechvalně skončila. Ať tak či onak, chci aby bylo jasné, že se snad ani nikterak nestavím proti nějaké omluvě. Avšak dělat, jako by se v časech předválečných nic nedělo, a dělat z bílých punčoch snad nevinné a svaté je vskutku absurdní. A napadá mě snad i otázka, jak hluboko musíme vlézt Německu ještě do zadnice? Tak hluboko, jako za protektorátu Böhmen und Mähren?