Jak jsem se stal sluníčkářem.

Sluníčkář, jak zajímavé to slovo moderní češtiny. Co vlastně znamená a kde se vůbec vzalo? Ach ano, s příchodem migrační krize se přeci jen jaksi zrodilo v

podvědomí plašících se lidí a mělo snad jaksi urážet všechny ty vítače a multikulturní aktivisty. Zůstává mu však tento význam dodnes? Nezdá se mi. Vše nasvědčuje tomu, že se tímto slovem již dá pomalu označit i kterýkoli tzv. havloid, pravdoláskař, pražský kavárník, člověk nesouhlasícící s výroky Miloše Zemana či dobroser (jako by se z těchto slov pomalu stávala synonyma) a kdoví kdo ještě z těch, kterými jsem nikdy nebyl.

Přitom můj názor na ten tzv. multikulturalismus (ideologii zastávající stanovisko, že v jednom státě mohou žít jednotlivci i skupiny s jinou kulturou a zdůrazňující kulturní rozmanitost), byl vždy jasný. Svět sám o sobě je multikulturní víc než dost. Nejen každá země, ale i každý kraj, ba snad i město či ves, by mělo mít své tradice a těch se pevně držet, abych všude, kam přijedu, poznal něco nového. A pokud pak jedu do jiné země, abych poznával právě tamní kulturu. Jenže to se jaksi u nás neděje. Kroje, zvyky i tradice jaksi zmizely a stávají se spíše přežitkem nebo kulturním pobavením pro turisty. A kde se člověk hne, tam potkává stejné lidi, jako všude jinde. Valacha od Gorala, Gorala od Prajza a toho zas od Čecha či Moravana dnes snad nijak nepoznáte. Potkáte-li pak cizince, nevíte o tom, dokud na vás nepromluví. A na místo toho, abychom se tak nějak pokusili oživit již zapomenuté tradice, dochází pak k nejrůznějším pokusům o obarvení této jednolité masy lidí mnohdy až orientálními odstíny.

Představí-li si pak člověk, že v takovou různorodou směsku národů smícháme celý svět, naskýtá se otázka, co potom zbude z původních národů? Kam budeme jezdit za poznáním jiných kultur, když tak nějak všechny zaniknou? Nenarazím pak všude, kam přijedu, na stejný multikulturní guláš?

K něčemu takovému samozřejmě nesmí dojít. Vždyť každý kraj má své krásy, které by měl hájit jako svůj poklad nejcennější. Pokud se však sem tam někde objeví takový krásný punkt střetu kultur, a myslím že právě velká města jimi budou i kdyby jsme se na hlavu stavěli, problém nevidím. I na té novodobé různorodosti se dá totiž leccos krásného najít. Vždyť kde jinde poznat tolik lidí z různých koutů světa?

Vzpomínám nyní na krásná léta strávená v Seebad Zinnowitz na vskutku překrásném ostrově  Usedom na severovýchodě Německa. Sám jsem zde osobně poznal nejen mnoho Němců z různých koutů země, ale i mnoho Poláků a Čechů. Na samotné hlavní ulici vedoucí skrz tuto kouzelnou vesničku pak vedle sebe stály tradiční německá pakárna, hned vedle specialitka tohoto regionu - krámek s různě upravovanými rybami, dále pak čistě turecký Oriental Grillhaus a italská restaurace Primavera. Přes cestu odtud pak měli svou restauraci Indové. Kousek dál kolem druhých Italů opačným směrem stojí Vietnamská restaurace. Všude jen samí milí a přátelští lidé. Když jsme měli chuť na Pizzu, skočili jsme k Italům, když na Curry, navšítvili jsme Indy, když na kachnu, zamířili jsme k Vietnamcům a když na českou kuchyni, zajeli jsme kolmo do české hospůdky v nedalekém Karlshagenu - pravda, kdybych si uvařil doma, udělal bych lépe. Takhle mršit tu naši kuchyni bych si snad nikdy nikde nedovolil.

Nyní si však mnozí z vás musí položit otázku - Nejel jsi náhodou do Německa poznávat právě tamní region? Abych pravdu řekl, jel a taky jsem poznal! Krom tohoto uzlíku národů na naší Hauptstraße jste naráželi na tamní specialtiky, kam jste jen hnuli. Všude samá ryba a Bratkartoffeln. Stačilo vzít kolo a projet se po tomto kouzelném ostrově pohádkových lesů, malebných údolí a třpitících se zátok, posetém drobnými vesničkami bílých domečků se slaměnou střechou rozestavěných kolem červeného kostelíka. Co ves, to přístaviště plné loděk. Odevšad na vás dýchala právě tamní kultura. Když jste dostali hlad, sjeli jste do některé z tamních Biergarten, kde vám drobná, avšak mírně naducaná, německá stařenka ohřála výbornou polévku - samozřejmě že rybí, vždyť jste na ostrově a tamním lidem se říká "Rybí hlavy". Nic jiného se tu dříve snad ani nejedlo.

Snad ještě více pak člověka dokáže očarovat Tyrolsko. Samozřejmě by mnohé z vás mohlo šokovat, že zde potkáváte ženy zahalené v šátcích či v Landecku dokonce v burkách, ale vidíte-li, jak u jednoho stolu sedí muslimové a u druhého ortodoxní Židé (které dle jejich "kroje" na rozdíl od lidí u nás poznáte), musíte se spíše pousmát. Vylezete-li pak o něco výš, je naprosto normální potkat nějakého toho dědulu v bílé košili, Lederhose a bílých podkolenkách. Dokonce jsem pak i mile překvapen, když někdo z hostů našeho hotelu jen tak přijde v kroji na večeři.

Všude se tu pak tyčí bílá stavení a v centru každé vsi či městečka se tyčí překrásný kostelík. Kde kdo chová koně či ovce, po travnatých svazích hor se volně pasou krávy a starousedlíci kosí trávu a suší seno na svých loukách. (Člověka až zamrzí, že zde to jde a u nás ne. Vždyť co jsou Beskydy bez stád ovcí?) Kam se hnete, seženete Wienerschnitzel, až se vám z toho po čase řízky úplně znechutí. V práci se pak pro změnu cítím někdy jak za Císaře pána, neboť krom místních a pár Čechů a Slováků zde dělá i řádná parta Maďarů. A jsem tomu rád, neboť opět poznávám lidi i ze zemí, které jsem zatím nenavštívil. (Alespoň tak vím, co je vlastně Orbán za prochcaného pacholka.)

Proč to vše zmiňuji? Abych alespoň trošku nastínil "migraci", které se nikterak nebráním. Kterou naopak schvaluji a považuji za krásnou. Takové cestování za poznáním cizích krajů, bych to snad mohl nazvat. Tak nějak si snad sám přeji, aby každý mohl navštívit ten kout světa, který si přeje poznat. A když už tak činí, aby se snažil jaksi i tamním zvykům přizpůsobit a žil tak, jak tamní lidé žijí. V tom je přeci ono kouzlo poznávání jiných kultur. Pokud o to tamní lidé stojí, pak samozřejmě nevidím sebemenší důvod nepovyprávět zdejším lidem o krásách a historii vaší země či kraje.

Aby to vše však mohlo tak nějak fungovat, musí být nastoleny pokud možno co nejrovnější podmínky k životu po celém světě. Musí skončit války, přestat hlad a bída a být srovnána měna i platové podmínky všech zemí. Jen tak zabráníme totiž migraci, kdy mnozí prostě jen prchají na západ za lepším žitím či si vydělat a zase hurá domů. Nebyla snad právě migrace ze střední a východní Evropy jedním z hlavních důvodů pro Brexit? Sám vidím, co to dělá se starousedlíky. Rychle se začala vytrácet přátelskost lidí na Usedomu, když tam proudilo stále více robotníků z nedalekého Polska. Mnozí neuměli ani pořádně jazyk, někteří prakticky vůbec. Ale Němci platí eurem, tak hurá k nim. Pak se zde začali z druhé strany tlačit mouřeníni z celého širého světa na pozvání Frau Merkel, a už tu začalo být dusno. Dostali bytovky ve Wolgastu, a když jeden druhého údajně zabil k vůli víře v jiného boha, už je začali pakovat i k nám na ostrov. Všichni zoufalí z toho co se děje a nevrlí ke všem, co měli jen třebas jen trošku odlišný přízvuk. Já sám soudím, že to byl jen drb a nikdo nikoho nezabil. Určitě je k nám začali pakovat jen proto, že tam prostě bylo místo.  

A tady je myslím si konečně ten správný čas vyjádřit i svůj postoj k současné migrační krizi. Jsem si vědom, že bychom jaksi pomáhat měli. Zavazuje nás k tomu zajisté nejen mezinárodní právo, jak mnozí tvrdí, ale především i svědomí. Myslím, že se najde málo kdo, kdo pochvalně a souhlasně nepokyvoval hlavou, když slyšel Werichovu lekci svobody, kde sám Werich předčítá, že to, že má někdo víc v makovici, lepší košili, větší bicepsy či fortelnější ruce, lidi pouze zavazuje k tomu, aby toho udělal tím víc pro ty s menšími bicepsy a horší košilí. Pokud tedy můžeme, měli bychom pomoct. Zůstává však otázka, jak a komu pomáhat, abychom na to nedoplatili třebas i životy? Jen ženám a dětem? A kde je ta hranice pro děti? Vždyť už i ti sedmnáctiletí vraždí. A přitom přichází dle všech záběrů převážně mladí muži, namísto aby bojovali za lepší zítřky ve své zemi.

Ano, i přes vědomí této naší povinnosti vůči těm, mezi nimiž jsou jistě i mnozí, kteří naši pomoc skutečně potřebují, zůstávám velikým odpůrcem této migrace a především jejího "řešení". Není přeci možné vpustit na kontinent bez jakékoli kontroly tisíce lidí kdoví odkud a o kterých prakticky vůbec nic nevíme. Vidíme sami, co se nyní v Evropě děje. Již po podzimních útocích v Paříži vyšlo najevo, že mezi atentátníky byl i člověk, který přišel spolu s migranty z Řecka. A co poslední útoky v Německu? Kolik z nich bylo provedeno rukou úspěšných či neúspěšných žadatelů o azyl? Nerad bych lhal, že s výjimkou Mnichovského běsnění všechny. Pokud pak někdo prchá před válkou, neměl by být vděčný za první zemi, ve které přistane? To, že někdo jde přes půl Evropy, kde nezuří žádná válka, není přeci už žádný útěk před válkou, ale hledání vysněného ráje na zemi. Stejně tak nechápu výroky politiků hlásající, že migranti pomůžou napravit klesající populační růst v Evropě, namísto aby přišli s nějakou tou sociální politikou podpory mladých rodin. A chápu i rozhořčení lidí, když vidí, kolik peněz se vyhradí na pomoc jiným, když na naše děti musí tzv. sbírat víčka. A v neposlední řadě mi nejdou ani do hlavy řeči o tom, že migranti zaplní volná pracovní místa, když všude, kam se podíváme, pořád existuje nějaká ta míra nezaměstnanosti. Pokud začnou firmy přijímat lidi bez potřebné kvalifikace a znalosti řeči jen proto, že budou pracovat za méně, než místní, nepovede to k ještě většímu nárůstu nezaměstnanosti? Zase na druhou stranu jistá míra nezaměstnanosti ve svobodné či kapitalistické společnosti se bude držet vždy. A ačkoli jsem již několikrát četl, že u nás snad už nižší nezaměstnanost být nemůže, stejně ještě více klesla. A i přesto kam jsem se v Čechách hnul, tam jsem viděl cedulku PŘIJMEME, HLEDÁME, SHÁNÍME. Naskýtá se tedy otázka, zdali ona zmiňovaná nezaměstnanost spíš neudává počty těch, kteří o práci nestojí a jen sají sociální dávky. Nejvíce mě však děsí, co za hyeny tvoří tato migrace z lidí u nás. Je zdá se víc než zřejmé, že hranice mezi strachem a nenávistí je velice tenká a všem už z toho jaksi šplouchá na maják, neboť každý je najednou hrdinou, který by strašně rád střílel a to i ženy a děti bez rozdílu. Pokud se objeví článek uvádějící počty utonulých migrantů, lidi okamžitě reagují "Pořád málo." Smutné a děsivé.

A stejně jako jsem kritikem této migrace, tak samo jsem i dlouhodobým kritikem počínání Evropské Komise, která namísto aby hledala schůdná a funkční řešení této krize, přichází se stupidními zákony o tom, jak má stát svíčka, aby se nepřevrhla či jak moc smí čudit který motor. Jako největší demenci pak shledávám onen zákon proti invazním druhům jako jsou vrány, raci a veverky v době, kdy se lidé v Evropě bouří proti úplně jiným "invazním druhům." A zatímco Evropané nejsou schopni bránit své hranice proti lidem, budou schopni, ironicky řečeno, vracet všechnu tu flóru a faunu neevropského původu zpět tam, odkud přišla,

I přesto vše jsem však člověk odmítající rozpad Unie. Vždyť to byli právě naší předci, jako byl Jiří z Poděbrad, Jan Ámos Komenský či Tomáš Garrigue Masaryk, kteří si přáli jednotnou Evropu. Nejednali bychom tak proti jejích odkazu? Pokud by však došlo na referendum o vystoupení z EU, nechte prosím o své budoucnosti rozhodnout mladé.

Stejně tak odmítám i postoje a názory všech těch rádoby vlastenců, kteří chtějí kde se jen dá rozestavět kulometná hnízda a kanóny a střílet na vše, co se hne směrem k Evropským, nebo alespoň našim hranicím. Všichni volají po silném nacionalistickém vedení, aniž by se sami pokusili tuto zemi nějak zušlechtit. Podívám-li se pak na internet, je plný tak nenávistných komentářů, že si vždy vzpomenu na scény z filmu "Člověk proti zkáze" a všechny ty nenávistné dopisy nacistů a antisemitů, které chodily Karlu Čapkovi. Dopisy Peroutkovi dle všeho nebyli o moc vábnější však.

;

Odmítám pak především i jakékoli výzvy k vraždění politiků pod heslem "Vražda na tyranu není zločin!", jako se o tom v jednom ze svých videí pokusilo hnutí Proti všem. Ač ČSSD není strana s úplně čistým štítem, musel jsem se pana premiéra zastat. Na jakém Tyranu Boha jeho? Ekonomika roste, přidávají se platy kde se jen dá, zvýšila se minimální mzda a ač to není starostí vlády, jedná se i o záchraně OKD a tím i pracovních míst pro tisíce horníků. Opravdu příklad tyrana jak vyšitý. Ale prý mi jebe.

No, tak mi asi jebe, neboť stejně tak mám i dost soudnosti na to, abych šel za Tomiem Okamurou. A dávám to v mých občasných slovních přestřelkách dost najevo. Nejen že tento pán káže vodu a sám pije víno. Kdyby se mu totiž pro lež od huby prášilo, tak ho pro ten maras není snad ani vidět. To už je však na jiný článek.

Píši to tedy nyní přímo a otevřeně. Ano, myslím si, že společnost hnědne a děsím se toho. I když pravda, ona ta společnost zhnědla hned po té, co se podělala strachy, když spatřila ty záběry muslimských hord táhnoucí na naši republiku. Teď jen bledne do krásných odstínů fašistických košilí. Ne že by ty záběry doplněné o drastickou hudbu nebudili hrůzu, to né že ne. Ale něco vám povím. Před lety jsem na teletextu ČT četl o chlápkovi z Kamčatky, co byl na dovolené v Moskvě, kde ho okradli. Po té šel domů pěšky téměř přes celé Rusko a zvládl to za rok. Porovnám-li si velikost matičky Rus a mrs. Europe, musím se ptát, kde jsou tak dlouho ty hordy ženoucí se na naši zemi? V Německu! Těch pár, co naší zemí prošlo, se tu ani nezastavilo. A když už tu někoho umístili, pokusil se zdrhnout. Jedna rodina do Německa, druhá radši zpátky do Iráku. Co to o naší zemi asi tak vypovídá?

Velice mě pak dostalo ono tvrzení, kterého jsem se dočetl nedávno na parlamentních listech. Normálně tam sice nechodím, ale vzhledem k tomu, že nadpis většinou říká něco jiného, než se v článku píše, pokud někde někdo něco sdílí, ze zvědavosti nekouknu. V tomto článku pak byla citována slova místopředsedy alternativy pro ČR Petra Štěpánka. On, ač v Praze nebydlí, prý slyšel, že je v metropoli muslimů hodně. Sám však osobní poznání nemá, neboť žije na vesnici.

Víte vy co pane Štěpánek? Já na jaře strávil v Praze dva měsíce. Jen tak jsem se tam procházel po památkách, parcích a knihovnách a četl si knížky. Řekl bych, že tu naši zlatou Prahu jsem za ty dva měsíce poznal víc než dost. Že bych tam však narážel na hordy muslimů se říct nedá. Proto také dost dobře nechápu onen klip Olivie Žižkové, kde se prochází po Praze a vyděšeně se rozhlíží. Za celý klip však nenarazila zjevně na žádného Arabáše. Jediné, na co jsem tam krom nesčetných zástupů čínských turistů narážel já, byly především mraky Rusů a krámky plné ušanek a matrjošek na každém rohu. Zajímavé, že tohle přebývání tradiční české kultury tu nikomu příliš nevadí. A ještě zajímavější je pak, že se z toho vzkvétajícího Ruska šinou sem na upadající západ, ale to už je asi zase jiný příběh. Samá krásná slečna, to beze sporu ano. Ale vychování nic moc. V přecpané tramvaji babička o berlích, a že by se postavily, to ne. Dopravní podnik Ostrava na ně na děvuchy, už by znaly nazpaměť onu legendární nahrávku "Děti, mládeži, uvolněte místa starším cestujícím."

Pokusím-li se však proti jakýmkoli radikálním postojům nějak vyjádřit, dostane se mi odpovědi ve stylu "Nežer drogy", "Vzpamatuj se", "Tobě jebe" a tak podobně, až se člověk pomalu cítí, jako ten tzv. Sluníčkář, se kterými je určitě házen do jednoho pytle. Na frázi "Nežer drogy" mám však odpověď. Drogy nežeru, cigára nekouřím a dokonce už ani alkohol nepiji. Sportuji a čtu. A vám bych to na rozdíl od sezení u piva někde v hospodě a nadávání na politiku také doporučil. Třebas něco od tatíčka Masaryka by vám určitě neuškodilo. Především to však chce klidnou hlavu a neplašit, jako by na naši zemi táhla celá po zuby vyzbrojená osmanská armáda. Na Vítkově si to s křížáckou výpravou rozdalo ani ne třicet sedláků. Naše legie se probili Rusí několikrát tam a zpět. V bitvě u Lipjagy si to rozdalo 1500 našich s 5000 Rudoarmějci. Výsledek? Na naší straně 30 padlých, na straně druhé 1500 mrtvých, 2000 zraněných a 300 utopených při útěku. Přežili jsme Avary, Rakousko, Německo i Sověty. Tady vždy tak nějak asi platilo "Byli jsme a budem". Až na nás tedy potáhne skutečná ona vysněná armáda osmanské říše, s klidnou hlavou a úsměvem na tváři si s tím dozajista nějak poradíme. Pamatujte však především na slova našeho nejosvícenějšího a nejkřesťanštějšího panovníka Karla IV., otce vlasti, jehož výročí jste dozajista mnozí tak nechutným způsobem oslavovali s Tomiem Okamurou na Václavském náměstí. "Kdo nenávidí, není milován, a ve své zlobě zahyne."