Když svoboda a demokracie nemají se svobodou a demokracií co dělat

Svoboda a demokracie, v poslední době za ni bojuje kde kdo. Je však zajímavé, že právě ti největší a nejhlasitější bojovníci za tu skutečnou demokracii, nejsou schopni respektovat ani její základní principy.

Myslím si, že stojí za povšimnutí, že v demokratických zemích se čas od času objeví nějaký ten mesiáš bojující za skutečnou demokracii. Za pravou svobodu. Proti lživým a zmanipulovaným médiím. Proti útlaku servilních vlád. Proti přisluhovačům neziskovek, Židů, velkého světového spiknutí...

Takoví, většinou přesvědčeni o své neomylnosti, pak neváhají neustále osočovat současnou vládu a nejrůznější osobnosti veřejného života z neschopnosti a ze zmanipulovatelnosti. Jejich ctižádost nezná hranic. Kdo jim nenaslouchá, je ovce. Jen oni sami mají patent na pravdu. Ten, jehož argumenty nezapadají do jejich vidění světa, je úplatný a zmanipulovaný. Neschopni pro velikost svého ega zodpovědně uvažovat, pak nabízí ta nejjednodušší řešení všemožných problémů. Jenomže nikdo, kdo nabízí jednoduchá řešení, nemůže myslet svá slova vážně. Jen kydá med, aby si tak získal přízeň. A pokud ne, pak není schopen vidět v jak složitém světě žijeme.

I u nás se pár takových jedinců najde. Hlásají taktéž boj za svobodu a demokracii. Naše současná vláda je dle nich neschopná a servilní k Bruselu. Většinou pak své hnutí, potažmo stranu, pojmenují tak, aby už z názvu bylo jasné, že právě demokracie je tím, pro co oni žijí. A je příznačné, že právě takoví nejsou schopni už dnes jednat dle principů demokracie. A naopak si v poslední době můžeme povšimnout i pár tradičních stran nebo organizací, kterým by měla být svoboda a demokracie skutečně blízká. Je však smutné a děsivé, že právě z takových demokratické principy jaksi mizí.

1) Náš malý vůdce Tomio

Ten bojuje nejen za svobodu našeho lidu, které dosáhneme jen poklonkováním Rusku a Číně. Svůj boj vede také pro zavedení demokracie v naší zemi. Demokracie skutečné. Nikoli hrané. A to dokonce přímé, ať už jsme na ni připraveni jakkoli. A kdo jej nepodporuje, je buď lhář, nebo úplatný prospěchář. Jen ten, kdo s ním souhlasí, kdo jej vzývá pomalu jako Boha na naší politické scéně, má rozum. Jen ten vidí pravdu. Proto je Tomio Okamura našimi médii tolik cenzurován, jak se vyjadřuje právě v našich médiích. A vědom si, že demokracie je především o diskusi, není schopen přijímat jiný názor. Jiný pohled je totiž lživý, hloupý nebo podmáznutý nemalou částkou.

Pokuste se však tomuto výsostnému demokratovi napsat svůj názor, svůj pohled na danou věc. Třebas na jeho facebook. Zcela svobodně a demokraticky vás zablokuje a váš příspěvek bude neprodleně smazán. Nač by argumentoval, když nemá čím. Nač by diskutoval, když může cenzurovat. To si tu demokracii v jeho podání dovedu docela živě představit.

2) Národní demokracie

Strana, která údajně navazuje na národní demokracii první republiky, ačkoli její původní název byl právo a spravedlnost, museli za ni kandidovat příslušníci dělnické strany a vůbec si prošli bouřlivým vývojem. Partaj opravdu velice jednoduchých řešení a ještě jednoduššího vyjadřování. Číst jejich příspěvky na mě působí především jako vymývání hlav. Propustí zbytečné úředníky, korunu podloží zlatem (kde ho asi tak seženou?), ochrání tradiční rodinu, zruší daně (paráda, a z čeho bude stát fungovat?) a řeknou sbohem EU i NATO. To vše ovšem učiní z pozice opozice, poněvadž právě skutečnou opozicí se chtějí stát. Je až překvapující, že se najdou lidé, kteří jim to baští.

Je však úžasné, jak demokraticky národní demokracie přemýšlí. Ačkoli hlásají svobodu projevu pro všechny, tak stejně jako pan Okamura blokují každého, kdo přijde s argumentem, který se jim nehodí do krámu a zablokují jej na věky věků. Například když se pokusili parazitovat na akci "Světla nad bunkry"(úžasné iniciativě do které nadšenci vložili svůj čas i peníze, jejímž cílem bylo u výročí mobilizace rozsvítit naše pohraniční pevnosti, s čímž národní demokracie neměla vůbec nic společného), byly smazány veškeré reakce pobouřených organizátorů a zúčastněných a všichni byli zablokováni.

Především však tato strana zjevně není ani schopná počkat si, až případně zvítězí v demokratických volbách. Byl to přeci jen pan Bartoš, kdo vyzýval lid k defenestraci a volal po trestu nejvyšším pro současné vedení státu. 

3) Svaz bojovníků za svobodu

Čistě apolitická organizace sdružující bývalé odbojáře, válečné hrdiny, ale i z nás do ni může vstoupit kdokoli. Je však smutné, že se tato organizace začíná měnit spíše v jakýsi fanclub Miloše Zemana, přičemž jsou bez možnosti obhajoby vylučováni členové, kteří si dovolují kritizovat vedení za politické projevy. Stejným způsobem jsou pak rušeny i jednotlivé buňky organizace a to vše vede k tomu, že ji nakonec opouštějí i dobrovolně právě takoví lidé, kteří by zůstat v řadách takové organizace měli. Ovšem už jen to, že v čele takové organizace stojí bývalý člen komunistické strany a agent bývalého režimu (zdroj), vrhá na celý svaz bojovníků spíše negativní světlo.

4) Sociální demokracie

V případě sociálních demokratů si jen dovoluji někdy tak trošku polemizovat, zda-li někteří její členové nejsou spíše jenom sociální, zatímco demokracii mají u zandele. To už je ovšem jen můj osobní pohled. Ostatně by to nebylo poprvé, kdy by tahle zbytečně velká a marná strana byla z části prolezlá něčím tak nedemokratickým, jako v roce 1948.