Kterak jsem nedostal slovo v pořadu Máte slovo!

Jsou to téměř dva týdny, co se v pořadu máte slovo diskutovalo o všeobecném referendu a odvolatelnosti politiků. I já chtěl diskutovat a vyslovit svůj názor. Slovo jsem však nedostal. Tak tedy alespoň píši, co k danému tématu mám.

Když jsem se jedné noci zasekl u vysílání máte slovo, kde byl mezi diskutujícími mimo jiné Jiří Ovčáček, hořce mne zamrzelo, že jsem zde nebyl. Tolik toho bylo, k čemu bych se vyjádřil a co bych vytkl panu prezidentovi. Jakmile jsem zjistil, že napříště se bude diskutovat o referendu s panem Okamurou, neváhal jsem a do pořadu jsem se přihlásil. Tento pan demokrat mne totiž už dávno zablokoval a já bych mu chtěl k tématu tolik říct.

Nastal den D, hodina H a na scénu přichází otevřená diskuse s pány Okamurou, Machem a dalšími. Hlásil jsem se ke slovu, mával tam jak na první máje, ke slovu jsem se však nedostal. Čas byl neúprosný a kvapem letěl vpřed. Než by se člověk nadál, byl konec pořadu. Usmyslil jsem si tedy, že využiji nejbližší možné situace a vše, co k tématu mám a co mi naopak během diskuse na mysl přišlo, alespoň sepíši Ostatně aspoň své myšlenky a obavy podám a vysvětlím lépe, než by se podařilo během krátkého štěkání pod časovým tlakem na onom osudovém místě.

V prvé řadě bych chtěl zdůraznit, že jsem skutečný demokrat ctící svobodu projevu a vítající otevřenou diskusi a nelze říci, že bych byl úplně zapřísáhlým odpůrcem referenda a jistého druhu přímé demokracie. Aby ta však byla možná, aplikovatelná a vůbec funkční, je nám zapotřebí zcela politicky aktivní společnost napříč všemi vrstvami. Společnost, která se o politiku nejen domácí, ale i zahraniční zcela a důkladně zajímá. Společnost, která je schopna sledovat jednotlivé kroky politiků a ozvat se, kdykoli se děje něco nekalého.

Za druhé, a to především, je nám pak zapotřebí společnost všeobecně vzdělaní a mravně zachovalá. A budu-li dále vycházet z Karla Havlíčka Borovského, pak pouze národ zachovalý a vzdělaný může mít svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samámi revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vltačen. Národa mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, neboť zase dříve nebo později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády. 

Jinak řečeno, národ nevzdělaný a nemorálně zkažený, nebo třebas jen vzdělaný a zkažený či naopak, plete na sebe vždy jen metlu autokracie, libovlády, tyranie a nepohodlí. A prohlédnu-li si člověk obsah sociálních sítí, kam lidé píší naprosto bez ostychu veškeré své zhýralé myšlenky a my tam tak můžeme plně odhalit skryté vědomí nemalé části národa jako v otevřené knize, musím konstatovat, že nejsme národem morálně zachovalým, ani vzdělaným a všeobecně znalým.

Vždyť internet se den jen hemží doslova nenávistnými a závistnými útoky nejen proti cizincům, ale také proti jiným vrstvám této společnosti. Lidé naprosto bez ostychu a výčitek svědomí přejí smrt cizincům, dětem ale třebas i sousedům jen pro jejich odlišný postoj. Přejí pád úspěšným, zbrojí proti městům. Sítě jsou plné výhružek a vytáček, štvaní jedné vrstvy společnosti proti druhé a plamenných výzev, jak třeba zatočit s pražáky, umělci, vysokoškoláky a tak podobě. 

"My jim ukážeme!"

"Jen ať se těší!"

"Povaleči z kaváren, do polí a továren!"

Hulvátství jedněch je zde přehlíženo, bagatelizováno a omlouváno hulvátstvím druhých. Jsme schopni urážet se navzájem jen pro odlišný postoj. Nenávidět se a přát druhým jen to nejhorší. Dá se zde vůbec mluvit o morální a mravní zachovalosti?

A jak si na tom stojí ona vzdělanost a všeobecný přehled? Vždyť někteří lidé jsou zde schopní věřit všemu, co se objeví na internetu. Může jít o sebevětší zhovadilost, ale pokud je s jejich pochroumaným viděním světa třebas jen trošku kompatibilní, je považována za pravdu. Je jedno, jaká jsou fakta. Co hovoří. Kolik zpravodajů toto tvrzení vyvrátí. Hlavně že se mi tato "pravda" líbí. Prvně emoce, pak až rozum a zdravý úsudek. Dnes už snad dokonce jen ty emoce.

To si takhle někdo srovná EU s třetí Říší a naše postavení s obdobím protektorátu a druhý tomu slepě věří, zaraduje se, zatleská a tuhle pakárnu šíří vesele dále. Jako bychom snad směli kdykoli vyhlásit referendum o zrušení protektorátu, navrácení samostatnosti a zbavení se nacistické nadvlády. To kdyby věděli Gabčík s Kubišem, nemuseli páchat atentát na Heydricha a další tisíce lidí nemuseli umírat ve válce s Hitlerem. 

Nebo jsme snad naopak právě dnes posílání do koncentráků pro svůj původ? Jsou nám jakkoli upírána práva a denně se bojíme vyšší moci? Je snad rozhodováno o nás bez naši účasti? Nemáme snad plnohodnotné zastoupení v evropském parlamentu. Jsme vystaveni tvrdé cenzuře? 

Nic z toho se neděje. Pro neschopnost našich politiků jsme schopni nenávidět zbytek Evropy a vymýšlet a slepě věřit naprosto zcestným přirovnáním. 

Co se mi však jeví mnohem horší, lidé jsou dnes schopni věřit dokonce i věcem, které jdou proti jejich logice a jedním svým postojem tak rozporují mnohdy druhý. Samo to však nevidí. Věří například ve svět řízený neviditelným mezinárodními spiknutími, ilumináty, mimozemšťany a já nevím čím ještě. To vše navzdory tomu, že se v USA a u nás stal prezidentem člověk symbolizující jejich boj proti tomuto spiknutí. Navzdory tomu, že Británie si odhlasovala Brexit. 

Lidé, kteří se tady netají láskou k socialistickému zřízení země a Gustavu Husákovi a naopak nenávistí k "rezatému potkanovi Havlovi" během prezidentské kampaně dosadí Zemana co by demokrata do jedné roviny právě s tolik proklínaným a nenáviděným Havlem a naopak Jiří Drahoše coby slouho mocných vedle tolik zbožňovaného Husáka. Vždyť tím popírají jakoukoli vlastní logiku, pevnost postojů a názorů i vlastní tolik protěžovaný zdravý selský rozum. 

Než však postoupíme dále, zůstaňme ještě chvíli u role společnosti i obyčejného člověka ve vztahu k referendu. Ano, referendum je zajisté možné, pokud člověk ví, o čem hlasuje.  Pokud je do detailu seznámen s problémem. To on však není a nikdy nebude. To politik dostává obsáhlé materiály ke studio, na základě nichž se pak rozhoduje a hledá nejlepší řešení problémů. Od toho je nemalými penězi placen. Tyto materiály se obyčejnému občanovi dostanou do rukou jen stěží, i když by v rámci otevřenosti politiky bylo mým vroucím přáním, aby tu možnost vždy měl. A i když se mu do rukou dostanou, nikdy nebude mít dostatek času na to, aby se daným problémem do detailu zaobíral. Pokud tohle však nevidíme. Pokud to nechápeme nebo politikům prostě nevěříme, můžeme pak zcela otevřeně mluvit o naprostém selhání politiky. 

Dalším velikým problémem, který v současném prosazování referenda vidím a který mne od takové formy demokracie odrazuje, jsou pak především politici a lidé, kteří se jim ohánějí a kteří jej prosazují. Právě takoví by totiž měli začít v první řadě u sebe. 

Jak je možné, že největší a nejhlasitější zastánce přímé demokracie ji neumožňuje ve vlastním hnutí a proti jeho slovu nemůže být nic prosazeno? Jak je možné, že někdo, kdo volá po odvolatelnosti politiků nemůže být sám odvolán? Vždyť po té, co mu kolegové v poslaneckém klubu vyslovili nedůvěru kvůli nejasnostem ve stranických účtech, nevzdal se svého mandátu, ale prostě si založil jinou stranu a ve sněmovně působil dále.

Ano, právě politici volající po referendu a přímé demokracii by nám měli být tím největším varováním. Okamura i Zeman si vykládají zákony po svém, překrucují historická i současná fakta a co je nejvíce alarmující, zbrojí proti svobodným médiím a tím i proti svobodě slova. Zeman se vyjádřil nejednou jasně - mí odpůrci jsou pouze křiklouni, kteří nikdy nic nedokázali, takže shut up. Novináři by se měli likvidovat. Okamura se s tím také moc nepáře. Rozhovory podává jen vybraným novinářům a médiím a proti jiným se vymezuje. Na sociálních sítích pak své odpůrce rovnou blokuje a jejich věcné příspěvky vystavuje cenzuře, aby zůstal jen bezmezný obdiv vůdce. 

A teď si představte, že právě takoví politici se chopí moci a ovládnou veřejnoprávní média. To si docela živě umím představit nejen účelovost těchto referend, ale také tu "objektivní" kampaň směřující národ k těmto politikům pohodlným rozhodnutím. Tu svobodu slova v rozhlase i na obrazovkách, kdy budou připuštěni jen takoví, kteří hlásají právě těmto politikům názory se hodící.

Představte si situaci, kde se veřejnoprávní média dostanou pod vládní kontrolu. Bude vyhlášeno referendum a úkolem vládních médií bude podat lidem potřebné informace. Může vůbec toto vládní médium informovat objektivně? Vždyť by zazněly názory pouze pro vládu pohodlné a společnost by byla nasměřována právě k takovému rozhodnutí, které by se těm u moci hodilo.

Dle návrhu SPD by pak měla televize během půlroku před referendem přinést pět debat k danému tématu. Pět debat, během půl roku? Není to trošku málo? A můžou tyto debaty vůbec něco ovlivnit, když právě zastánci referend usilují o kontrolu médií? A když naopak jejich stoupenci svobodným médiím nevěří?

Tohle byly dvě základní myšlenky, které jsem chtěl vytknout. Zde jsem měl však poněkud více času je rozvésti a dopodrobna vás s nimi seznámiti. Během pořadu však zazněly další argumenty, ke kterým bych měl také co říci a nad kterými si nyní dovolím se trošku více pozamyslet. 

Jak si zajisté ti, kdo daný pořad viděli, všimli, mluvilo se zde o jakémsi kvóru. Tedy o tom, jak by mělo být procento hlasujících, aby se dalo referendum vůbec požadovat za platné. Věc vedlejší a podružná, říkáte si snad. Kdo se k referendu nedostaví, sám sobě uškodí. Měl hlasovat, ať tedy nyní nelaje nad stavem věcí. Co takhle si to však ukázat na odvolatelnosti politiků?

K volbám se přeci lidé dostaví s tím, že jdou zvolit jistou stranu či politika. Proč by se však referenda o jeho odvolání účastnili lidé, kteří daného politika nevolili, nebo kterým je naprosto lhostejný? Takového hlasování by se pak přeci účastnili pouze jeho nejvěrnější zastánci a naopak jeho odpůrci masírovaní ustavičnou kampaní svého politického vůdce.  A ať už by bylo kvórum jakékoli, kdyby se k takovému hlasování dostavilo třeba jen pět procent voličů, poněvadž zbytku by se to vůbec netýkalo, hádám a dovoluji si tvrdit, že takový politik by byl vždy odvolán. Jak k tomu však potom přijdou jeho voliči? Občané, jejichž byl zástupcem? Taková odvolání politiků by se pak velmi snadno mohla zvrhnout v likvidaci nepohodlných politiků a především opozice. Ostatně, odvoláváním politiků se zaštiťoval i Stalin, který jim dokazoval větší demokratičnost komunismu. 

"... voliči mají právo kdykoliv odvolat své poslance, začínají-li se kroutit, odbočují-li z cesty ..."

Josif Vissarionovič Stalin

Dále pak zazněla oprávněná obava, že politika referend by vedla k diktatuře většiny nad menšinou, načež někdo oponoval, že právě vláda většiny nad menšinou je demokracií. Tak tomu ovšem není. V demokracii není a nesmí být místo pro vládu kohokoli nad kýmkoli, nýbrž o správu země. Demokracie by měla být, pokud budeme vycházet z Masaryka, diskusí. Důkladnou a věcnou diskusí hledající pochopení u těch s odlišným názorem a posléze hledáním kompromisů. A právě jednoznačná rozhodnutí skrze referendum by zavřela takové smírčí diskusi dveře a nadále by se prohlubovaly příkopy ve společnosti.

Zamyslíme-li se pak nad tím, jak je naše společnost rozdělena, kdy volby mezi možností A a B dopadají 51:49, obávám se, že by zde opravdu mohla nastat vláda těsné většiny nad těsnou menšinou a zdě již nemůže být o demokracii vůbec žádná řeč. V právě takto rozdělené společnosti shledávám referendum jako naprosto nemožné. Jako největší zlo, které by nás k ničemu dobrému nepřivedlo. Právě v takové společnosti musí být místo pro diskusi, nikoli pro jednoznačná rozhodnutí.

A právě tady by bylo také na místě vrátit se k již zmiňované debatě o onom kvóru. Otázkou by nemělo být, kolik procent voličů by se mělo dostavit, aby byl výsledek považován za platný, nýbrž jak velký rozdíl by byl akceptovatelný, aby mohlo být referendum prohlášené za platné. Pokud by totiž takto zásadní rozhodnutí dopadala tak těsně, jako volba prezidenta, ničeho dobrého bychom se nenadáli. V takovém případě by se mělo referendum považovat za neplatné, pouze za průzkum určující směr další politiky a veřejné diskuse.

Toto jsou mé výtky k referendu, po kterém dnes mnozí tolik volají. Závěrem bych však chtěl zmínit, že máme zastupitelskou demokracii a pokud se zde objeví opravdu závažný problém a ta či jiná strana přijde s návrhem na jeho řešení, nikdo nám nebrání ji vyslat do parlamentu. V takovém případě je pak však referendum zbytečné a svůj zájem bychom tak naopak měli soustředit k vyvíjení tlaku na politiky aby se drželi svého programu a slibů, aby nejednali protizákonně a aby hledali řešení našich problémů a pokud jej někdo najde, aby se něm okamžitě začalo diskutovat. Naší největší chybou je totiž náš hluboký nezájem o stav věcí a víre, že vše za nás někdo vyřeší bez naši účasti. Jakmile se však objeví nějaký problém a zjistíme, že vše neběží, jak bychom si přáli, hledáme neexistující viníky a zrádce. Nevoláme po změně politiků, ale rovnou po změně systému a tím je i současné volání po politice referend a přímé demokracii. 

Je však pro národ nepřipouštějící si vlastních chyb něco takového vůbec možné? Kdy pak bude hledat viníky a na koho ukazovat prstem? Vždyť nebýt těch všech ostatních, přistáli jsme na měsíci již v 16. století a v 18. kolonizovali Mars.