Jsem vlastenec!

Já jsem vlastenec! Je až zarážející, jak často a jakým důrazem tuto frázi v posledních letech slýcháme. Co nám však její hlasatel říká doopravdy. A co za toto úsloví skrývá?

Vlastenectví. Krásná vlastnost. Láska k vlasti, vlastní zemi, tradicím, místní přírodě i lidem. Úcta k předkům a jejich odkazu - ideálům, myšlenkám i kulturnímu dědictví. Sklon před jejich odvahou, odhodlání i dílu. Láska k vlasti nezastíněná nenávistí k druhým. Čistá láska a od ni se odvíjející mravenčí práce pro národ, svou zemi i pro lidi.

Myslím, že v této a každé další zemi žije jen málo takových, kteří nemají rádi svou zemi. O kterých by se dalo říci, a takoví to o sobě i klidně rádi řeknou, že nejsou vlastenci. Valná většina lidí má však svou zemi ráda, ten kraj, v němž se narodila, aniž by považovala za nutné o sobě prohlašovat tak silná slova, jako: "Já jsem vlastenec!" Mnohý skutečný vlastenec naopak mlčí a snaží se svou činností postrkovat svou zemi dále, zatímco jiný hulákal jen hučí a svými projevy sráží povědomí o své zemi i pojem vlastenectví do bahna a špíny, až se mnohý musí ozvat a proti takovým se vymezit, že s takovými on nemá nic společného, jako například úžasná naprosto apolitická stránka připomínající nejen důležité okamžiky historie, jako jsou Vlastenci.

Ano, právě takový hulákal je problémem. Nikdo mu neupírá lásku k vlasti. Jsem vlastenec! je mu však pouze kouzelnou frází. Nálepkou na jeho nedostatky a neduhy, kterých si je snad i podvědomě vědom, neboť tuší, že přát někomu smrt není úplně v pořádku. Sousloví, které je štítem pro výroky, ze něž by se mnohý jiný soudný člověk zastyděl. Krytím vlastního strachu i nenávisti. Ono jeho hlasité zvolání Já jsem vlastenec znějící pomalu jako zoufalé odstrčení: "Dejte mi pokoj! Nechte mě být!"

Zoufalé a přesto pochopitelné. Já jsem vlastenec zní určitě lépe než přiznání:

"Mám strach. Strach který plodí mou temnotu a nenávist."

"Nedokáži vyžít s cizinci. Nechci je tady. Ať si třebas pochcípají. Ať se utopí všichni do jednoho."

"Jsem plný nenávisti a předsudků." 

"Nechci být světový. To vyžaduje odvahu a odpovědnost. Raději buďme sami, uzavřeni do sebe a jen se vztekejme, že o nás rozhodují jiní, poněvadž sami toho nejsme schopni."

To vše skrývá ona prázdná hystericky vykřiknutá formule Já jsem vlastenec! stejně jako My jsme národ! Jako kdyby to snad ostatní nevěděli. Jako kdyby i jiní nebyli národy.

Já jsem vlastenec! Nic než národ! Vše se dnes stalo krytím pro strach nejen osobní, ale i strach dělat velká rozhodnutí a přebrat zodpovědnost za své činy. Je to alibi pro naši malost, kterou si ti nejzarytější křiklouni nejsou ochotni přiznat. Omezenost vedoucí zemi do další temné propasti.

Já jsem vlastenec! křičí mnozí a přitom se nikterak netají obdivem k jistým východním velmocem, kterým by klidně a rádi předali správu a vládu nad naší zemí. "Jsem podělaný až za ušima. Raději ať nám vládne cizí velmoc či silný jedinec malující iluzi bezpečí v tomto nebezpečném světě." Ono alibistické Já jsem vlastenec! zní určitě mnohem lépe než takto tragické doznání.

"Nikdy jsem se nezajímal o Masaryka a haním jak jeho, tak i Havla. Kálím na odkaz předků. Oháním se jejich jmény, aniž bych věděl cokoli o jejich smýšlen a díle. Ale Jsem vlastenec!"

Neznám vlastní historii. Neznám náš historický úděl. Nevadí mi znásilňování české ústavy, kterou ani neznám. Čím větší mám vlajku na profilovce, tím více namlátím do klávesnice pravopisných chyb. Nevím vlastně ani, jak se vlajka vyvěšuje a nosí... A hele, člověk, který zde prosazuje svou kulturu, učí o ni, učí nás tamní kuchyni a otevírá zde japonské restaurace, ale přitom nám maže kolem huby med líbivými slovy o bezpečí, obraně hodnot, tradic, kultury a jemu natolik vzdálené svobodě. Toho budu volit a hájit, ať si žvatlá co chce. Ať si jde proti svým slovům svými činy třebas sebevíc. Ať jsou jeho řeči sebevíc nereálné a očividně lživé, dává mi naději věřit v jednoduchá řešení a svět vzpírající se mému zdravému selskému rozumu. A zkuste cokoli namítat, protože Já jsem vlastenec vy vlastizrádci!

Ano, vlastizrádce. Další silné slovo. Další nenávistné označení těchto vlastenců víc slovem než skutkem s patentem na pravdu pro všechny, kteří mají jiný názor nebo jen přemýšlí o složitostech světa jinak, třebas i hlouběji. "Umlčet tyhle všechny. Pozavírat je. Postřílet! Hlavně je neposlouchat, aby nás nenakazili. Zavřít jim tlamy! Do fabrik s těmi parazity!"

Tenhle odpor k jinému postoji, názoru. Snaha umlčet kohokoli byť jen mírně odlišně smýšlejícího, naprosto vybočuje demokratickému chápání směřování zakladatelů našeho státu a všech, kteří kdy za naši svobodu bojovali. Snaha o jednotvárnou společnost by nás měla děsit. Vždyť se zde mezitím již párkrát objevila a nikdy nebyla tou správnou cestou.

"Jsem vlastenec ty vlastizrádná svině! budu hulákat na každého jen pro kritičtější pohled. Jen proto, že nevynáší národ do nebes, ale vidí i jeho chyby. Jako by kritika někomu zabraňovala mít vlastní zemi rád. Vždyť ani Masaryk s kritikou vůči vlastnímu národu nikdy příliš nešetřil a přesto se mu zasloužil svobodný stát. Sám pravil, že kritika k vlastnímu národu přeci nikterak nemůže srážet jeho lásku k vlastni, ale naopak ono uvědomění si chyb ji musí posilovat. 

Kde se bere, kde roste tento obmezený postoj? Odnikud? Vždy tady byl! Jen za dob klidných utichal. Psal o něm však již českými "vlastenci" na smrt uštvaný Karel Čapek.

Ano, vlastenectví je skutečně krásná vlastnost. Pokud je skutečně láskou k vlasti. Láskou podloženou dobrými činy a drobnou mravenčí prací pro vlast. Nikdy však nesmí být omluvou pro náš strach a nenávist. Pro naši zaslepenost a malost.